Dave Barry: Cítíte v nohách mravenčení?

Léto je lenošivé, uvolněné, bezstarostné roční období, kdy se v myšlenkách zabýváme tím, zda budeme ožráni až na kost miliony kusadel ostrých jako žiletka.

Aspoň já takové myšlenky mám od té doby, co si gang mravenců založil kolonii kdesi v mé kanceláři, kterou najdete v mém domě na jižní Floridě. (Pro daňové účely uvádím, že tato kancelář ve skutečnosti zabírá 248 procent celkové plochy mého domu.)

Sedím si tak ve své obvyklé pracovní pozici, tedy s nohama na stole, a hloubám nad další z řady otázek, které mi často kladou coby přední osobnosti s vlivem na veřejné mínění, třeba: „Které ze zvířecích příjmení je srandovnější, ‚Ptáček‘, nebo ‚Liška‘?“

(ODPOVĚĎ: „Vůl.“)

Při tom hloubání najednou zjistím, že po mně leze něco, co se rozvíjelo na Zemi celé miliony let, částečně i na jižní Floridě: Olina Blechová s Waldou Matuškou.

Ne, teď vážně, je to mravenec. Okamžitě vyskočím na nohy a neskutečně toho mravence seřvu. Někdy takový mravenec zaleze hluboko do oblasti, kterou lékaři označují jako Místo Pod Trenkama, což znamená, že mi ve sboru hrozí přestup mezi altové hlasy, pokud chápete, co tím myslím.

I přesto jsem ochotný sáhnout po maličké pinzetě se speciálními gumovými špičkami, abych mohl mravence něžně uchopit a vrátit ho do jeho útulného mravenčího domova. (Ne tak docela. Prostě ho zabiju. Ale nechtěl jsem to říct takhle natvrdo, protože když napíšu sloupek o tom, jak jsem v kuchyni zabil obří létající hmyz, přijde mi HROMADA podrážděných mailů od ochránců přírody, kteří mě dost nehezky přirovnávají k Hitlerovi.)

Pak se vrátím k práci, ale brzo po mně leze DALŠÍ mravenec, já jsem rázem zase na nohou a řvu si na rozkrok.

Takhle to šlo několik týdnů, až mě napadla pochopitelná otázka: Nebyl by „Seřvanej rozkrok“ skvělý název pro rockovou kapelu? Ale napadla mě i jiná: Proč se mravenci tak moc zajímají o moje tělo, když hned vedle mě je jeden z celosvětově nejvděčnějších zdrojů mravenčí potravy, můj stůl? Nikdy jsem ho neutíral a tudíž je pokryt tlustou vrstvou substance, kterou chemici znají jako „humus“ – je to ztuhlá směs čokoády, soli, cibulové omáčky, feferonkového oleje, extra ostrého kuřete, kafe, piva a chutných drobků z asi 14 trilionů sáčků Telky Sýrové.

Můj stůl by mohl dobře živit běžnou mravenčí kolonii celé příští století, takže logická otázka zní: Proč lezou mravenci po MNĚ, když je tu tahle Národní Hmotná Rezerva Humusu? Zjevně mají v plánu mě sežrat. Ačkoliv jsem je doteď držel daleko od sebe tím řvaním, je jenom otázka času, než přijdou na to, že zvítězí, když zaútočí en masse (to je francouzsky „spousta mravenců najednou“).

Mravenci jsou takového chování schopni. V sedmé třídě jsem četl příběh „Leiningen versus mravenci“ o Brazilcovi, jehož plantáž napadne gigantická masa žravých mravenců, kteří spořádají všechno, co jim stojí v cestě – podobně jako středoškoláci, jen s tím rozdílem, že po mravencích zůstává míň odpadků. Z toho příběhu si živě pamatuju, jak Leiningen zkoušel mravence zastavit vodním příkopem kolem plantáže, jenže mravenci si z větviček a listí udělali most, čímž prokázali mnohem víc inteligence než kdokoliv v historii Kotle.

Jestli jsou mravenci v mé kanceláři jenom způlky tak chytří, je pak jen otázka času, než se zorganizují. Policie najde mou kostru v židli, čistě ohlodanou, s nohama na stole, bez jakékoliv stopy vedoucí k možnému pachateli, až na kryptické sdělení v podobě jména zvířete, které jsem v posledních okamžicích svého života napsal na obrazovku počítače: VŮL

© 2002, 2008 Dave Barry. Published by The Miami Herald Media Company

Got ants in your pants?
(Miami Herald, 7. července 2002)