Dave Barry: Hříšný tanec

Dirty Dancing
Z knihy Dave Barry is Not Making this Up

Můj jedenáctiletý syn začal chodit na domácí večírky. Ještě před pár minutami to byl malý kluk, pro kterého dobře vypadat znamenalo, že všechny fleky od sirupu na jeho tričku se Supermanem měly stejnou barvu; teď mu náhle zabere péče o vlasy víc času, než trvalo vymalovat Sixtinskou kapli.

A chodí na diskotéky, kde kluci tančí se skutečnými dívkami. Když mně bylo 11, byl prezidentem Eisenhower a něco takového jsme neznali. Ano, jistě, rodiče nás posílali do tanečních, ale co se zúročení vložených nákladů týče, bylo to stejné, jako kdyby ty peníze vzali a vyhodili je z okna.

V mém případě udělali tančírnu z kavárny střední školy Harolda C. Crittendena. My kluci jsme se zbaběle choulili v jednom rohu, navzájem se morálně podporovali pošťuchováním a podezřívavě pošilhávali po holkách, neboť jsme očekávali, že co chvíli neovládnou svou vášeň a vrhnou se na nás. Ve skutečnosti to nepřicházelo v úvahu. Nebyli jsme zrovna úchvatná sbírka sexy chlapáků. Sportovní saka nám byla malá, každému z nás elegantně čouhal aspoň jeden cíp košile a užší konce kravat nám visely níž než širší konce, protože naši otcové je vázali jediným způsobem, kterým může někdo uvázat kravatu na neposedné mrňavé osobě, stojí-li za ní, marně se pokouší o několik uzlů a poté prohlásí, že se na to může vykašlat. Mnoho z nás si napomádovalo vlasy v té době nejpopulárnější pomádou Brylcreem, chemickou látkou, která vypadala a působila asi stejně přirozeně jako mazadlo na průmyslové stroje.

Na začátku taneční hodiny byli zástupci znepřátelených pohlaví seřazeni na opačných stranách kavárny a instruktor, nešťastný muž ve středním věku, o němž jsem se domníval, že za to bere stovky tisíc dolarů, nás zkoušel naučit foxtrot.

„RAZ dva TŘI čtyři RAZ dva TŘI čtyři,“ říkával, když nám předváděl kroky. „Chlapci vykročí LEVOU nohou vpřed, dívky začínají s PRAVOU nohou vzad, a začneme RAZ …“ Dívky v jedné elegantní řadě ukročily pravou nohou vzad. Ve stejnou chvíli na chlapecké straně Joseph Di Giacinto, který dnes dělá právníka, odhodlaně šlápnul svou levou nohou na pravý palec Tommyho Longwortha.

„DVA,“ pronesl instruktor a všechny dívky ukročily vzad i levou nohou, zatímco Tommy strčil Joea na Dennise Johnsona.

„TŘI,“ pokračoval instruktor a dívky přenesly váhu doleva, zatímco na druhé straně se řetězová reakce ze vzájemných pomst rozšířila na všech 40 kluků, kteří do sebe šťouchali a dupali si na nohy, takže naše řada vypadala jako obrovská stonožka, která se zmítala po záchvatu vyvolaném Brylcreemem.

Stejně jsme se naučili valčík, čaču a – protože instruktor holdoval jazzu – Lindy Hop (černošský tanec z roku 1927 – pozn. překl.). Poté, co jsme si my kluci naprosto nebyli schopni tyhle tance osvojit, instruktor obě řady spojil a přikázal, aby chlapci tančili přímo s dívkami, takže jsme předpažili ruce, abychom si udrželi maximální odstup, a potáceli se kolem kavárny jako miniaturní verze Frankensteinů ve sportovních sakách.

Kromě těchto hodin jsme s holkama nikdy netančili. Při společenských akcích tančily holky Hop s ostatními dívkami; kluci podpažím imitovali bujaré střevní zvuky. Všechno bylo tak, jak má být.

Ale časy se změnily. Zjistil jsem to tu noc, kdy měl Robby jít na svou první diskotéku. Čtvrt hodiny před odjezdem za mnou netrpělivě nakráčel v novém ohozu, s perfektně upravenými vlasy a lehce navoněný – Opravdu tím, co si myslím? Ano, byl to Old Spice! – a oznámil mi, že musíme okamžitě vyrazit, nebo přijedeme pozdě. Tohle řekl člověk, který nikdy, nikdy neprojevil sebemenší zájem být někde kvůli něčemu včas, člověk, který se dokonce i narodil o tři týdny později.

K domu, kde se domácí párty konala, jsme dorazili ve stejnou chvíli jako Robbyho kamarád T.J., který k nám zamířil s očima planoucíma nedočkavostí, a s uhlazenými vlasy.

„T.J.!“ odtušil jsem. „Ty používáš kolínskou!“ Asi tak osm litrů, odhadnul jsem. Vůně z něj čpěla tak, že to bylo viditelné pouhým okem.

Následovali jsme kluky do domu, ve kterém děti tančily.

Vlastně, nejdřív jsem si myslel, že poskakují nahoru a dolů, ale brzy jsem pochopil, že jde o tanec zvaný skákavá. Zkoušeli jsme sledovat Robbyho, ale ten nás zuřivými gesty vybízel k odchodu, což chápu. Kdyby Bůh chtěl, aby vás rodiče viděli, jak tančíte skákavou, neučinil by je tak starými.

O dvě hodiny později, když jsme ho přijeli vyzvednout, tančily děti ploužáky. Rodičům pochopitelně nebylo dovoleno se dívat ani na tohle, ale při šmírování z okna jiného pokoje jsme mohli zahlédnout pohupující se páry, chvílemi osvětlované spontánními výbuchy čisté hormonální energie, která obklopovala místnost.

Někde tam byl i můj syn. Ale můj malý chlapeček ne.

© 1994 Dave Barry, published by Random House, Inc.