Dave Barry: O rodičích a dětech

[dropcap]Z[/dropcap]a dávných dob držela většina rodin při sobě. Dospělé děti žily se svými rodiči pod jednou střechou, někdy dokonce v jednom malém, poněkud přelidněném pokoji. Tak ubíhaly celé roky, dokud rodiče nezemřeli, často v důsledku uškrcení.

Totiž, ne! Odpusťte mi, prosím, tu cynickou poznámku. Tehdy byl rodinný život nádherný, protože neexistovala žádná auta, nebyly televize, mikrovlnky, splachovací záchody, ba ani vakcíny, takže lidem vlastně ani nic jiného než držet pohromadě nezbývalo.

Rodinný klan dodržoval hierarchii, pro kterou mají antropologové odborný výraz „Taková normální rodinka“. V tomto uspořádání má největší respekt nejstarší příslušník rodu, takže někdo jako babi Hanáková.

Každý večer se rodina sešla a pak poslouchala, jak tato osoba předává mladším příbuzným nějakou tradovanou – a často připomínanou – historku z dějin rodu:

BÁBI: Dnes večer se s vámi podělím o historku ze života pra- pra- pra- pradědečka Lestera, který se jednou strašně praštil o trám, a od té doby nosil dámské šaty.
MALÁ BEATRICE: Krucinál, už zas.
MÁTI (něžně šťouchá do malé Beatrice tloukem od máselnice): Zmlkni a poslouchej, dítě, nebo jednoho dne nezvládneš předat tuto zvláštní kapitolu z rodinných dějin svým vnoučatům.
BÁBI: Tak tedy, jednoho dne se pra- pra- pra- pradědeček Lester chystal na pole s avokádem, když tu AUUUUUUU
MALÝ BEN: Podívejte! Babičku zadávil vlk!
TÁTA: A jak je velkej. Aspoň tak velkej jako ten, co tehdá dostal dědu.
MÁTI: Jak to tak vidím, nejstarší v rodině jsi teď ty, strýčku Webstere!
STRÝČEK WEBSTER: To bych řekl! Takže jednoho dne se pra- pra- pra- pradědeček Lester chystal na pole s avokádem…

A takhle to pořád pokračovalo, z jedné generace na druhou.

Teď už je všechno jinak. Příslušníci moderních rodin atomového věku společně tráví poklidný večer jenom tehdy, pokud se spolu zaseknou ve výtahu. A mladí lidé nepovažují své předky za prameny moudrosti. Aspoň u mých vrstevníků to tak nebylo. My všechnu moudrost získávali z písniček od teď už mrtvých rockových hvězd, v jejichž krvi kolovalo víc drog, než stihnou za jeden rok vyprodukovat země třetího světa.

Své rodiče jsme měli za bizarní mimozemské formy života, jejichž jedinou biologickou funkcí bylo dát nám tolik peněz, abychom mohli vypadnout a žít na opačném konci země. Zásadně jsme odmítali, aby se nám rodiče pletli do života. Zuřili jsme, když z nás chtěli mít zubaře nebo – chraňbůh – právníky, zatímco my bychom radši dělali kariéru v oblastech, které jsme měli za skutečně obohacující a smysluplné, například ladění citer.

Pobuřovalo nás, když pochybovali nad naším rozhodnutím vzít si člověka, kterého jsme znali sotva pár dnů a navíc jsme ho nikdy neviděli za jasného denního světla. A pochopitelně jsme se na ně zlobili i tehdy, když jsme se o pár let později rozváděli a zapisovali se na práva.

Časem se to ale všechno urovnalo. Jak jsme rostli a dospívali, jak jsme se sami stávali rodiči, začali jsme se na ty své dívat jinak. Zjišťovali jsme, že se od nás zas tolik neliší, a že jenom oni nás mohou obdařit tou drahocennou věcí, kterou v životě postrádáme: spolehlivým hlídáním.

Většina z nás proto zase aspoň občas tráví chvíle s rodiči. Ale nebývá to jednoduché. Rodiče třeba mají jaksi od přírody problém pochopit, že jste opravdu dospělí. Můžete se považovat za dospělého a soběstačného jedince, ale vaše máma ve vás pořád vidí to dítě, které se jednou ztratilo v obchodním domě a tak se bálo, až se pokadilo. A protože jste se za to styděli, schovali jste se v oddělení dámského prádla, kde vás pak našla prodavačka, protože ucítila dost neromantickou vůni vycházející odněkud z regálů s negližé.

Podobně pak vašemu tátovi občas lupne v zádech při vzpomínce, jak jste usnuli během Putování za pohádkou, takže vás pak musel zbylých 700 kilometrů nést. Díky těmto věcem, které si pořád živě pamatují a mají je uložené hluboko v mozkových závitech, se rodiče domnívají, že jsou vám pořád tři roky.

Všechno, co vás od té doby potkalo – puberta, svatba, kariéra, rodičovství – je jenom dočasná fáze, kterou si projdete a zase pomine. To je ten důvod, proč vám matka, bez ohledu na to, že jste prezidentem obří korporace, máte osobní vrtulník a zodpovědnost za tisíce lidí a miliony dolarů, vždycky automaticky zapne bundu až ke krku, když od ní odcházíte.

Zatímco rodiče ve vás pořád vidí to dítě, kterým jste byli v roce 1952, vy si všímáte, že se začali měnit.

Třeba máma se podle všeho dala na uklízení. Odvykla si, že jsou kolem ní malé děti: už dávno nikde neobjevila obří flek od sirupu nevysvětlitelně vsáknutého do gauče. Teď má hezký a nepolitý nábytek, který je úhledný už dlouho, a když k ní přijdete na návštěvu s dětmi, je najednou nějaká podrážděná. Hodně vysává – a snaží se tvářit, že to je normální, byť trochu nepohodlné, když chodí s vysavačem ve stopách vašich potomků.

Uvaří komplikované jídlo, ale ani se ho nedotkne. Prohlásí, že nemá hlad. Očekává totiž v jídelně Drobečkovou Pohromu a snaží se nenápadně schovávat pod zástěrou ruční vysavač. „Mě si nevšímejte a nechte si chutnat,“ pobídne vás, občas při kontrole podlahy pod stolem. Na jedno jídlo spotřebujete až čtyři talíře, protože vám je matka pořád bere od úst a umývá je, než stačíte polknout.

Taky táta se zdá jiný. Pamatujete si ho jako schopného a rozhodného světáka, co měl vždycky něco na práci, zatímco teď si denní činnost plánuje podle toho, kdy dávají Kolotoč. Často se opakuje, jeho košile jsou až moc velké, nezná vítěze Světového poháru, a když spolu někam vyrazíte, musí to být vaším autem, protože on jede hluboko pod povolenou rychlostí a naráží úplně do všeho, poštovní schránky nevyjímaje.

On i máma se navíc po odchodu dětí z domu abnormálně upnuli na domácího mazlíčka – psa nebo kočku. Kupují jim svetříky, dárečky a vedou s nimi rozhovory, které jsou často delší a smysluplnější než ty, které vedli s vámi.

Přestože své rodiče milujete, váš vzájemný vztah s nimi nebývá jednoduchý. Může být ještě hůř: až se rodiče o sebe nedokážou postarat, role se obrátí a tím, kdo tu velí, budete najednou vy. Pokakánek rozhoduje. Nebudete mít s rodiči trpělivost a přistihnete se, že s nimi mluvíte úplně stejně, jako se svými dětmi: trochu zbytečně nahlas, trochu zbytečně pomalu a trochu moc zjednodušeně.

Pokud mi odpustíte, nebudu si z tohoto konkrétního projevu stárnutí dělat legraci. Na chvilku teď opustím svůj chytrácký tón, chci totiž říct pár vážných vět, které jsem pro tuto knihu naplánoval. Je jedno, jak moc mimo se vám rodiče zdají, pořád jsou to vaši rodiče. Nejsou to vaše děti. Procházejí si něčím, čím jste si vy sami nikdy neprošli, a ačkoliv jim při tom nejspíš můžete pomoci, měli byste si rychle uvědomit, že na to nejste odborník.

Sám jsem to pochopil velmi bolestně před několika lety. Ukončím tuto kapitolu něčím, co jsem tehdy napsal, bez ohledu na to, jestli se mi to povedlo. A pak se zase vrátím k lehkomyslnému a škodolibému tónu, slibuji.

ZTRACENI V AMERICE

Projížděli jsme s matkou městem Hartford v Connecticutu. Mířili jsme do Essexu. Ani jeden z nás tam nikdy předtím nebyl, ale oba jsme chovali zoufalou naději, že tam matka bude chtít zůstat.

Nezakotvila už několik měsíců. Stěhovala se od jednoho syna k druhému napříč celou zemí od chvíle, kdy prodala dům, ve kterém prožila čtyřicet let. Dům, ve kterém nás vychovala, dům, který postavil můj otec. Dům, ve kterém 4. dubna 1984 zemřel. Každý rok si to datum připomínala poznámkou v kuchyňském kalendáři.

„Zemřel Dave, 1984,“ stálo v ní. „Vrať se mi, Dave.“

Poznámka u 5. července, kdy měli výročí, zase sdělovala: „Svatba s Davem, 1942. Nejlepší věc, která se mi kdy stala.“

Náš rodný dům byl moc velký na to, aby v něm zůstala sama, takže jsme jí doporučili, ať ho prodá. Nakonec to udělala a poslala všechen svůj nábytek do kalifornského Sunnyvale, kde žil můj bratr Phil. Plánovala u něj zůstat, dokud si nenajde něco vlastního.

Jenže to tam nesnášela. Nejdřív to bylo trochu legrační, dokonce i pro ni. „Všechno, co na světě mám,“ podivovala se, „je v jednom skladu v kalifornském Sunnyvale, kde to nesnáším.“ Vždycky měla báječný smysl pro absurdno.

Po nějaké době už to tak legrační nebylo. Máma odjela ze Sunnyvale, aby chvíli zůstala u mého bratra Sama v San Francisku, a pak u mě na Floridě. Jenže ona u nás nechtěla pobývat. Chtěla mít svůj domov. Zejména pak chtěla zpátky svůj starý dům. A mého tátu v něm.

Samozřejmě věděla, že to nejde, ale když zkoušela přijít na to, co jiného by jí vyhovovalo, nějak se u toho zasekla.

Začala trávit hodně času u telenovel. „Musíš se svým životem něco udělat,“ říkal jsem jí tím novým, rodičovským hlasem, který jsem si vypěstoval, když jsem s ní mluvil. Poslušně vypnula televizi a vytáhla mapu Spojených států, kterou jsem jí koupil, abych jí usnadnil rozhodování.

„Třeba by se mi líbilo v Boulderu,“ říkávala při pohledu na Colorado. „Nedaleko odtamtud jsem se narodila.“

„Mami,“ odpovídal jsem svým novým hlasem. „Mluvili jsme o Boulderu stokrát a vždycky to skončilo u toho, že tam doopravdy žít nechceš.“

Odevzdaně se podívala zpátky na mapu, ale ve skutečnosti ji nevnímala.

„Musíš být realistická,“ říkal jsem. Pronášel jsem to hlasem plným moudrosti.

Když jsme ze sebe skoro zešíleli, vrátila se do Kalifornie a celé se to opakovalo u obou bratrů. Pak jednou v noci z ničeho nic zavolala a s mnoha omluvami se ptala, jestli bych s ní nejel do Essexu v Connecticutu, o kterém slyšela, že je v něm pěkně.

Moc mi to nešlo pod nos, ale pochopitelně jsem řekl ano, protože vaše matka je vaše matka. Setkal jsem se s ní v Hartfordu a půjčil si tam auto. Řídil jsem a máma se dívala z okna. „Projížděla jsem tudy loni s Frankem a Milií cestou do Maine,“ řekla. Frank byl můj strýc; nedávno zemřel. Máma ho měla ráda. Připomínal jí mého otce.

„Vždycky jsme si zpívali,“ dodala. A pak začala:

„Život je jen náhoda
jednou jsi dole, jednou nahoře.“

Nejspíš chtěla, abych zpíval taky. Slova znám; zpívali jsme si tuhle písničku, když jsem byl malý.

„Život plyne jak voda
a smrt je jako moře.“

Ale nezpíval jsem. Věnoval jsem se řízení. „Stýská se mi po Frankovi,“ řekla máma.

Ukázalo se, že Essex je krásné malé město a prohlédli jsme si dva pěkné, cenově přijatelné byty. Ale hned mi bylo jasné, že máma tam nechce zůstat. Nechtěla to tak říct, ale oběma nám to bylo jasné, když mě požádala, zda by pak mohla odletět z Miami.

Druhý den ráno jsme snídali v motelové kavárně v napjaté atmosféře. „Podívej se, mami,“ řekl jsem, „už se musíš nějak rozhodnout.“ Znělo to tak rozumně.

Podívala se do mapy a zase začala mluvit o Boulderu. Naštvalo mě to. Napomenul jsem ji a řekl jí, že je dětinská. Dívala se do mapy a pevně ji sevřela. Odvezl jsem ji zpátky do Hartfordu a ani jeden z nás toho moc nenamluvil. Posadil jsem ji tam do letadla; mířila do Milwaukee za tátovou sestrou a pak zpátky k mému bratrovi do kalifornského Sunnyvale. Kde to nesnášela.

Pravda je, že se mi ulevilo, když odjížděla. „Není jí pomoci,“ říkal jsem si, „dokud se nerozhodne, co vlastně chce.“ To byl můj konečný postoj.

Asi za týden jsme s manželkou dostali od mámy pohled. „Všechno nejlepší k narozeninám v tomhle mimořádném roce,“ stálo na něm. „A děkuju za všechno.“ Přitom máme narozeniny celé týdny od sebe.

Za dva dny mi zavolal bratr Phil. Telefonoval z nemocnice a polykal slzy. Máma se předávkovala obří dávkou prášků na spaní a zapila je alkoholem. Lékaři od nás chtěli svolení, aby mohli vypnout přístroje. Říkali, že už není žádná naděje. Mluvili jsme o tom, ale ve skutečnosti nebylo co probírat. Ten souhlas jsme dali.

Byla to jediná logická volba.

Poslední, co jsem viděl mámu udělat, než se vydala nástupním můstkem do letadla, bylo to, jak se otočila a věnovala mi velký úsměv. Nebyl to veselý úsměv; byl to stejný úsměv, který nasadím, když se syn rozčiluje u zpráv a já mu říkám, aby se nebál, že žádná jaderná válka nebude.

Kdykoliv se mi zachce, vidím ten úsměv znovu. Zavřu oči, a je tu. Úsměv mámy, která uklidňuje svého syna, že všechno bude v pořádku.

© Dave Barry 1991, 2008.

Your Aging Parents: Getting Even with You for Teething
Z česky nevydané knihy Dave Barry Turns 40 (Dave Barry slaví 40), vydané nakladatelstvím Ballantine Books v roce 1991.