Hrábě místo klávesnice

Ve středu 20. dubna explodoval v semtínské továrně na výbušniny nitroglycerin. Výbuch zdemoloval jednu z budov a na ostatních objektech způsobil škody. Nejhorším následkem jsou ale čtyři nezvěstní zaměstnanci, kteří jsou vzhledem k okolnostem exploze považováni za mrtvé.

Před třiceti lety by z toho byla maximálně krátká zpráva, suše shrnující dosavadní poznatky. Před dvaceti lety by noviny možná přinesly černobílý snímek mraku zplodin na obloze. Před deseti lety by Blesk vydal barevné fotky pobořených budov pod titulkem „Tohle je místo zkázy!“. A letos?

Letos se zejména regionální noviny rozhodly z místní události vytěžit maximum a veškeré ohledy šly stranou.

Když se někde stane tragédie spojená s úmrtím, obvykle se příliš nerozebírají detaily, které se rozumí jaksi samy sebou a vyplývají z fyzikálních zákonů. Srazí-li někoho v plné rychlosti rychlík, pak patrně podvědomě tušíte, že mnohonásobně lehčí osoba neustála střet zrovna v nejlepší formě. Sem tam se sice projeví morbidní záliba redaktorů ve sčítání tělesných pozůstatků na místech nehod, ale jsou to spíš výjimky.

Pardubický deník pojal citlivé okolnosti výbuchu s profesním taktem pitevní zprávy, navíc rovnou jako seriál na pokračování. Kdyby náhodou příbuzným obětí nebylo jasné, za jak strašných okolností o své blízké přišli, zdůraznil jim to rovnou v titulku jednoho z článků: Semtín prohledávají s hráběmi, našli jen části těl (22. 4. 2011). Autor Jiří Sejkora se zaměřil na krvelačné detaily:

Policisté dostali před nástupem do areálu Semtína instrukce pátrat v terénu okolo bunkru po zbytcích těl dvou lidí v určitých místech, kam je zanesl výbuch. Ve středu se podařilo najít pouze dlaň pravé ruky, část chodidla a kus kůže. S identifikací obětí tak bude muset zřejmě pomoci až analýza DNA.

Sejkorův redakční kolega Kamil Dubský se pro změnu uvedl titulkem Oběti semtínské exploze se v žáru nejspíš vypařily. Měl nutkání zavolat na pardubickou univerzitu a poptat se, co takový výbuch udělá s lidským tělem. Tamní odborník s gustem vylíčil, jak se při podobném výbuchu na Slovensku našly jenom podrážky bot.

Novinářům zdatně sekundovala policie. Pokud skutečně pardubická policejní mluvčí Markéta Janovská uvedla, že “policie předpokládá, že pohřešované nakonec najde, i když to bude znamenat v podstatě mravenčí práci”, pak je to od veřejného činitele těžko pochopitelný cynismus, který by měl vést k urychlenému převedení mluvčí Janovské na jinou práci. A pokud ji Sejkora takto drsně “pouze” parafrázoval, měl by se něčemu jinému věnovat i on.

Redakční zásady Pardubického deníku jsou vůbec pozoruhodné. “Z pochopitelných důvodů” tají identitu svědka, který jim šťavnaté detaily vylíčil (a nejspíš jim poskytnul i přiložené fotky a videa zdemolovaného areálu), ale vůbec je nezajímá, že by měli brát ohledy především na pozůstalé, ne na svůj senzacechtivý zdroj.

Ze čtrnácti článků vydaných v Pardubickém deníku do 30. dubna se jich polovina zabývala tím, co zbylo z pracovníků podniku Explosia. Buď to bylo nosné téma, nebo to alespoň autoři článků neopomněli hrubě zdůraznit.

Semtínský seriál na stránkách Pardubického deníku (články, které rozebírají detaily úmrtí, jsou kurzívou):

Pardubický cynismus navíc proniknul i do jiných regionálních Deníků. Například Hradecký deník už 20. dubna aktualizoval informace pod titulkem Rojnice policistů hledají v areálu části těl a přebral i články kolegů z Pardubic.

Nepodléhám iluzi, že by novináři přestali informovat o tragédiích s výživnými detaily, nebo už “nestírali kamerou krev z chodníku”, jak se říkalo o redaktorech Novy v devadesátých letech. Prostá veřejnost baží po mrtvolách už od dob, kdy se chodila dívat na šibeniční vrchy na vykonávání rozsudků.

To ovšem nejde volně zaměňovat s veřejným zájmem, jehož měřítka by novináři měli hlídat. Veřejný zájem je, jestli v místě nehrozí další výbuch a jestli do ovzduší neunikly škodlivé látky. "Pitevní" seriál Pardubického deníku naopak veřejným zájmem není, protože není pro běžnou populaci nijak relevantní. Novinám šlo jen o prodaný náklad, o byznys postavený na mrtvolách. Přečetli by redaktoři citáty ze svých článků příbuzným obětí?