Jak nakopnout digitální rozhlas (sloupek pro Médiář)

Rádio jak ho znáte, plus má něco navíc. Chcete ho? Chcete ho! Jenom to ještě nevíte.

Evropská diskuse o digitálním rozhlasovém vysílání se obvykle nese hlavně v duchu tahanic. Část zemí na nic nečekala a pustila se do digitalizace naplno, další pokryly část území a zbytek rozpačitě přešlapuje na místě. Jednotná evropská strategie zatím neexistuje.

Odbornými konferencemi Evropské vysílací unie (EBU, neplést s EU) navíc už delší dobu rezonuje otázka, jestli digitální rozhlas nepadne za oběť rozvoji vysokorychlostních internetových sítí. Při loňském dvoudenním setkání v irském Belfastu nechali pořadatelé publikum hlasovat, zda se digitalizace rozhlasu obejde bez nějaké formy státního nebo mezinárodního nařízení.

Hlasování v sále ukázalo, že skeptický přístup k digitálnímu vysílání převažuje. Když měli zvednout ruku ti, kteří si myslí, že se digitalizace rozhlasu neobejde bez podpory a tlaku ze strany vládních institucí, přihlásili se úplně všichni.

Až na pár zemí (Norsko, Velká Británie) se zatím drží zpátky i příznivci vypínání klasického FM vysílání. „V Itálii je vypnutí analogu sprosté slovo. Digitální rádio není pro vysílatele prioritní,“ zhodnotil loni situaci na Apeninském poloostrově Francesco De Domenico, prezident společnosti RaiWay, která v Itálii provozuje vysílače. Tamním soukromým rádiím prostě vyhovuje současný stav. A to přesto, že je všechno, jen ne optimální. „Kvalita signálu celoplošných rozhlasových stanic je diskutabilní a šla prudce dolů poté, co byly uděleny licence celkem 15 celoplošným komerčním rádiím. FM pásmo je totálně přeplněné,“ konstatoval De Domenico. Nepřipomíná vám to přeplněné FM nějakou zemi?

„Nediskutovali bychom na konferencích, jak se pustit do digitálního rozhlasu, kdyby po něm byla poptávka,“ lamentovali loni Finové. Další část skeptiků si přisadila, že za chvíli bude stejně každá domácnost mít vysokorychlostní internet. Už teď jsou běžně na trhu přijímače pro domácí použití, které stačí postavit na stůl a ony prostřednictvím bezdrátového připojení k internetu naladí třeba padesát tisíc kanálů. „První internetové rádio z roku 2006 umělo zobrazit 3 řádky textu po 24 znacích, současná rádia, například model Sensia od výrobce Pure, bez problému zobrazují bohatou grafiku,“ řekl ve své prezentaci Harry Johnson z Internet Media Device Alliance.

Zastánci digitálního rozhlasu jim odpovídají, že v představách o internetových domácnostech zapomínají na náročnost distribuce internetového signálu. Vysílač digitálního rozhlasu obslouží stejně dobře deset tisíc jako milion lidí na stejném území, kdežto u internetového streamu rostou se stoupajícím datovým tokem a počtem připojených uživatelů náklady na potřebnou infrastrukturu.

V České republice máme řádné digitální rozhlasové vysílání od 1. dubna 2011, a to v Praze a okolí, na Příbramsku, v Brně a okolí a v Moravskoslezském kraji. To vše díky zápalu firmy Teleko a jejího majitele Tomáše Řapka, který kromě klasických stanic testuje i doplňkový obsah, třeba v podobě obrázků šířených se signálem. Digitální síť tak nasytí jak klasická jednoduchá rádia, tak dražší modely s barevnou obrazovkou a internetovou konektivitou.

Zatímco u nás jsou šířeny programy Českého rozhlasu a dvě soukromá rádia, v sousedním Německu je v celoplošné nabídce dvanáct programů a poměr je opačný (3 veřejnoprávní, 9 soukromých). Momentálně je pokryto 40 % německé populace, cílový stav je 95 %.

Je to trochu paradoxní, ale trh v zásadě čeká, co udělá Evropská komise. Výrobci rádií chrlí na trh nové modely, stanice jsou připravené vysílat a na trzích, kde se digitálně vysílá, se rychle přizpůsobili i posluchači (ve Velké Británii poslech na digitálních platformách prakticky pořád roste). Zároveň ale neexistuje žádný silný motiv, proč na digitální rozhlas se vší parádou přejít. Třeba v Austrálii ho našli sami majitelé soukromých rádií: rozšiřují své portfolio stanic, čímž zasáhnou větší počet posluchačů a neztratí tak podíl na trhu. Jako obchodní model vymysleli třeba jednoúčelové sponzorované stanice. Byla to australská soukromá rádia, která vykročila do digitální budoucnosti, ne tamní veřejnoprávní rozhlas.

Australský model na starém kontinentu uplatnit nejde. Na malých trzích soukromá rádia žárlivě střeží své analogové hájemství obsazené do poslední skulinky, aby jim do něj nevnikl nějaký nový silný hráč. Pak jsou tu také různorodé zájmy, známé i z principů mezinárodní politiky: proč by Francie měla dělat něco stejně, jako všichni ostatní? A proč by, nedejbože, měla vysílat ve stejné normě jako Velká Británie?

Proto to čekání na Evropskou komisi. V zásadě visí ve vzduchu očekávání, jestli vydá cosi jako bílou knihu rozhlasové digitalizace, tedy kuchařku, jak dál pokračovat. Ti odvážnější dokonce mluví o nových směrnicích, jako loni v prosinci na setkání v Bruselu, kde výrobci digitálních rádií, a to prosím z Velké Británie (!), toužili po nějakém celoevropském nařízení, které podobně jako u digitální televize stanoví cílová data, normy… a běda zemím, které to nesplní.

Odpovědi, jakých konkrétních kroků či pokynů se ze strany evropských úřadů dočkáme, by měl přinést už příští týden. Bylo by na čase. Digitální rozhlas si pořádný skok vpřed jedině zaslouží.

(Napsáno jako sloupek pro Médiář, kde text vyšel v úterý 4. října 2011)