Kamera, světla, jedeme. Co raději (ne)říkat po politické prohře

Napsat vítězný projev umí prakticky každý zkušenější politik nebo pracovník tiskového odboru. Záleží pak jenom na velikosti vlastního ega, jak moc se v něm projeví nadhled a velkorysost, nebo naopak opojení nově získanou mocí.

Napsat a pak přesvědčivě říct projev uznávající prohru je mnohem složitější disciplína. Musíte polknout ego a gratulovat někomu, proti komu jste intenzivně bojovali. A nesmíte u toho znít tak, že byste mu nejradši podpálili auto a jeho rodinu vyhnali do exilu.

Koho si rozhodně nebrat za vzor?

Příklad první. „Očekáváte, že jako předseda druhé nejúspěšnější strany přiznám volební porážku a podám ruku vítězům. To bych normálně udělal, ale takovéto gesto dělat nebudu. (…) Cítím povinnost oznámit, že demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948, snad jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita.“ Pamatujete? Tak se po prohraných volbách v roce 2006 rozohnil tehdejší předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek. V expresivním projevu vylíčil údajné spiknutí médií s opozicí a sáhl k vyhroceným příměrům a výrazům. Později se za své vystoupení omluvil.

Příklad druhý. „Věřil jsem, že poté, co jsem se očistil z účelových obvinění, se budu moci do politiky vrátit. Nestalo se tak. A rozhodli jste o tom vy, voliči. (…) Za senátora si Zdeňka Brože vybraly vaše hlasy. Máte, co jste chtěli. Byla to vaše volba. S jejími výsledky budete žít celých šest let vy.“ To jsou slova někdejšího předsedy sněmovny Miloslava Vlčka, rovněž v barvách ČSSD. V roce 2012 prohrál senátní volby a krátce po sečtení výsledků to na svém webu nandal všem, kteří si dovolili hlasovat jinak. Teprve když vztek přestal cloumat jeho majestátem, vydal o něco klidnější tiskovou zprávu.

Příklad třetí. „Lidsky se mě to dotklo, protože si myslím, že nedělám pro ODS špatnou práci. ODS tím dává najevo, že stále rozhodují mocenské praktiky, a nikoli kvalita a výsledky jednotlivých kandidátů. (…) Uvidíme, zda při volbách do výkonné rady bude pokračovat Pospíšilova zabijačka a nebudu zvolen ani tam. Je mi to líto. Těžko se dá racionálně zdůvodnit, proč končí lidé, kteří tvoří tváře ODS, jako jsem já nebo Miroslava Němcová,“ svěřil se novinářům v roce 2014 Jiří Pospíšil, když se nestal místopředsedou ODS. Stranu pak opustil se slovy, že nehodlá zakládat nový subjekt ani přeběhnout do jiné strany. Krátce poté kandidoval do Evropského parlamentu v barvách TOP 09.

A kde se naopak inspirovat?

Na Slovensku. „Právě jsem telefonoval paní Zuzaně Čaputové. Gratuloval jsem jí ke zvolení prezidentkou Slovenské republiky. Řekl jsem jí, že od dnešního večera má před sebou velkou zodpovědnost, protože se stává hlavou státu. A zdůraznil jsem, že navzdory velmi živé předvolební kampani čekají Slovensko časy, ve kterých je potřeba, aby bylo sjednocené. Paní prezidentce i Slovensku přeji jen to nejlepší. Posílám jí kytici, protože si myslím, že první žena, která se stane hlavou státu, si ji zaslouží.“ To jsou slova diplomata Maroše Šefčoviče, který prohrál v prezidentských volbách. Jeho tiskovka byla gentlemanská, příjemná, poděkoval voličům, rodině i spolupracovníkům. Manželce předal kytici. Vyzdvihl budoucnost, která zemi čeká.

Nebo třeba v Polsku. „Moji milí, tentokrát to nevyšlo. Poláci rozhodli svobodně a demokraticky. Demokracie spočívá v tom, že výsledky voleb jsou nejen uznávány, ale také respektovány. Blahopřeji svému vyzývateli v prezidentských volbách, panu Andrzeji Dudovi. Gratuluji mu k výsledku a přeji mu, aby byl úspěšným prezidentem,“ řekl Bronislaw Komorowski, když před čtyřmi lety prohrál volby hlavy státu. Všem občanům děkoval za účast ve volbách a opakovaně zdůraznil, že respektuje jejich volbu. I on děkoval rodině a spolupracovníkům, přičemž se těšil na další politické výzvy.

Po prohře zkrátka můžete ukázat, jestli jste osobnost jen tehdy, když vítězíte, nebo i tehdy, když nemáte dostatečnou podporu.

Je to těžké, nikdo neprohrává rád. Ale dobří politici vědí, jaké poselství a jakou náladu chtějí předat. Pro společnost je vždycky lepší, když místo jedovatého fňukání nabídnou vstřícnost a stabilitu.

Vyšlo 1. dubna 2019 v Hospodářských novinách.