Mistře, zazpívejte nám

Mladá fronta DNES přinesla další ze svých nesmírně závažných objevů, které hýbou celou společností. Nejen, že se Jiří Paroubek směje vtipům o Romech, on se i schází s Karlem Gottem! Těžko říct, co tím prázdným článkem chtěl Radek Bartoníček sdělit, ale aspoň mi to posloužilo jako inspirace.

Usedněme tedy do Kramářovy vily a podívejme se, co mohl zpěvák několika prezidentů Jiřímu Paroubkovi ze své bohaté zásoby hitů nabídnout…

Karel Gott
Karel Gott

„Jirko? No tak, Jirko! Někdo zvoní!“ „Skoč otevřít, Zuzano. To bude Gott.“ (Paní Zuzaně zčervenají tváře a začne jí bušit srdce. Zasněně:) „Kááájaaa…? Jirko, ty sis vzpomněl na naše výročí?“ „Ne, toho mi dohodil Starec. Doufám, že poslal správnýho Gotta, když už neposílá správný čísla do televizních debat.“ (Paní Zuzana otevírá dveře a omdlévá.) (Gott se uvede sám. Rozpačitě stojí v hale. Paroubek nepřichází, zpěvák znejistí:) „Haló…? Hej, páni konšelé…?“ (Paroubek přibíhá do haly:) „Dobrý den, Karle, Mistře, jsem rád, že jste přišel. Omlouvám se za ženu, ona není zvyklá na lidi, kteří něco umí. Eh… proč má u nohou tu kytici?“ „Chtěl jsem jí to dát do ruky, ale ona s sebou tak říkajíc švihla.“ „Ona se probere, pojďte prosím se mnou.“ (Cestou:) „Krásný klavír, snad nechcete konkurovat Svobodovi, pane premiére?“ „Svobodovi? Té nule?“ (Gott poněkud znejistí:) „Já jsem s jeho prací naprosto spokojen. Vždyť mu vděčím za mnohé…“ „To myslíte víza? Vždyť nebyl schopnej ani vyřešit Američany, a to na to měl čtyři roky…“ „Ale já v Carnegie Hall už vystupoval. Vzpomínáte, s Helenkou přece, pro české krajany. Půlka Rusů v hledišti plakala dojetím.“ „To buďte rád, že jste se tam tak lehce dostal. Jinak se zrovna nepřetrhne.“ „Ale no tak, teď v jednom kuse skládá něco pro Němce…“ „Už zas? Copak chce, aby si na nás Posselt vyskakoval ještě víc?“ „O Posseltovi nic nevím, ale Sänger, ten toho žádá víc, než může dostat.“ „Kdo je Sänger? Můžeme na něj tlačit přes ambasádu…“ „Obávám se, že to nepůjde. To je můj producent pro Německo a přilehlé Gottlandy.“ „Aha. Posaďme se, Mistře. Nebudu chodit kolem horké kaše. Potřeboval bych od vás hit, něco, čím občany přesvědčím, že většího blaha než vlády ČSSD na světě není.“ „Já vyhovím každému. Mám dlouholeté reference, zeptejte se, koho chcete. A máte nějakou bližší představu?“ „Víte, Mistře, já už mám dlouho pocit, že mám poslání od vyšší bytosti…“ (Gott výrazně ožije:) „Myslíte ilumináty…? Chcete říct… víte… cech vládců světla…“ „To ani ne, já myslím spíš Nejvyššího.“ „No… to se přece ví, že vás Klaus jmenoval.“ „Ale ne Klaus, toho namyšlenýho dědka sem teď nepleťte. Já myslel Prozřetelnost.“ (Gott uraženě vstává:) „Tak to mě budete muset omluvit. Pro nácky nezpívám.“ (Zarazí se:) „No… i když… Kolik dáte?“ „Karle, posaďte se, to se ještě dohodneme. Já prostě potřebuju něco, co mě ukáže v nejlepším možném světle. Pomůžete mi?“ „Tak bylo by tam Čau, lásko. To je teď aktuální. Ukrutně pršelo, tvůj deštník do sucha zval…“ „To nejde, Karle, tam je, pokud vím, mizera s talentem k milostným hrám.“ „Máte pravdu. Tak co Čas růží? Rád mám rád čas růží, láskou znít a pohledy pít, když tohle skončí, tak tady nemohu žít…“ „Karle, vzpamatujte se. Nechci si na titulní stránce Mladé fronty přečíst, že Koupím sto růží, odpusť mi bože i tenhle poslední hřích je potvrzení korupce na vnitru.“ „Nevadí, písní mám dost. Pojď, ukážu ti cestu rájem, pojď a přestaň se mi smát…“ „To je skvělé! To chci!“ „Okamžik, ono to pokračuje slovy pánbu zaplatí dnes nájem. Vážně vám to nevadí?“ „Ne, lidi mají rádi, když za ně platí někdo jiný, i kdyby to byl pánbu.“ „Dobrá, dobrá. A co mi můžete nabídnout?“ „Co třeba křeslo?“ (Gott zděšeně vytřeští oči a rozrušeně ze sebe vyráží:) „No tedy dovolte… já se vám snažím vyjít vstříc… a vy… ani Husák… úroveň!“ „Já myslel ministerské. Lidi vás mají rádi, mohl byste dělat třeba spravedlnost, co říkáte?“ „To bych si musel ještě rozmyslet. Omlouvám se, budu muset vyrazit do Baden-Badenu.“ „To je v pořádku, Karle, těšilo mě. Dejte pozor, ať vás nikdo nevidí.“ (O pár minut později v hale:) „Paní Zuzano, jsem rád, že už jste se vzpamatovala. Bylo to příjemné setkání a doufám, že se vám líbily růže.“ (Paní Zuzana rozechvěle:) „Ano, Karle, byly nádherné, překrásné, vy víte, jak potěšit ženu.“ „Tak na shledanou. Třeba se někdy ještě uvidíme. Pamatujte, noc milenců, sálá žár, do mých snů teď vniká, já projíždím městem tvým a teď chtěl bych tě tu mít…“ (Paní Zuzana opět padá k zemi.)