Deset důvodů, proč o vás média (zase) mlčí

Otevřel jsem sociální síť LinkedIn a narazil na diskusi dvou personalistek. Jedna popisovala svou zkušenost s náborem lidí v zahraničí a druhá se pod příspěvkem divila, proč se o něčem tak zajímavém nepíše v médiích. „To je všude samý Babiš, ale aby někdo napsal o tomhle, to ne!“ stěžovala si.

Proč se zrovna o vaše služby, produkty a zkušenosti novináři nezajímají? Složitější vysvětlení je, že nám to zrovna zakázalo celosvětové mocenské spiknutí iluminátů, Bilderbergu a svobodných zednářů. Ale většinou to bývá kvůli některé z následujících příčin:

1. Pasivně čekáte. Novináři jsou sice napojeni na mnoho informačních zdrojů, ale to ještě neznamená, že musí být v obraze úplně o všem. Když sedíte a čekáte, jestli si vás náhodou všimnou, nemusí se to stát nikdy. Odhoďte ostych a dejte o sobě vědět.

2. Plošně bombardujete. Opačný extrém. Tak dlouho píšete na všechny strany o všem, co děláte, až si vás definitivně zablokují i v redakci časopisu Chatař a chalupář. Navíc s poznámkou, že jestli ještě jednou napíšete, upečou si vás na grilu s pohonem ze staré tatramatky.

3. Jdete s křížkem po funuse. Máte krásné téma − jenže týden poté, co bylo úplně všude, protože jste byli příliš líní na použití Googlu nebo pročtení nedávných článků redakce, kterou oslovujete. Dost možná byla rychlejší konkurence. Znáte to, Cimrman a Edison. Teď tu byl!

4. Ignorujete rytmus uzávěrek. Při troše snahy se dá odvodit (nebo v harmonogramu vydání na webu přečíst), kdy má redakci smysl nabízet aktuální témata. Během vrcholící uzávěrky s nimi spíš polezete na nervy. Anebo se ozvete den po tom, co je hotovo. Mějte na paměti, že měsíčníky mohou některá témata zpracovávat i hodně dlouho dopředu.

5. Máte špatné kontakty. Když nabízíte téma, mělo by to být novinářům, kteří se mu věnují. Také se může dost dobře stát, že píšete někomu, kdo už v redakci nepracuje, nebo dokonce už je pár let po smrti. Hromadné maily bez skryté kopie občas vyjeví nečekaná tajemství. Některé zkopírované adresáře stále obsahují i tituly a stanice, které už dávno neexistují. Odesílatele zjevně nijak nezarážejí chybová hlášení.

6. Nejste srozumitelní. Oborový žargon, zkratky a příliš mnoho témat pohromadě znesnadňují pochopení textu. Pokud novinář nerozumí tomu, co vlastně chcete říct a proč, jak to má pak tlumočit svému publiku? Odborný obsah se dá popsat i jednoduše. Naopak spousta cizích slov často slouží jen jako mlha, která má zakrýt prázdnotu.

7. Nejste dosažitelní. I v roce 2018 chodí tiskové zprávy, na které novinář odpoví a vrátí se mu automatický e-mail, že odesílatel je mimo kancelář a přijede za dva týdny. Anebo takový mail ani nepřijde, protože ho nikdo nenastavil a stejně odjel kamsi za hranice všedních dnů. Nebo odjel naopak management, který je příliš sexy na to, aby komentoval věci, ke kterým nechal sám rozeslat tiskové sdělení.

8. Jde vám jen o prodeje. Pokud jste si vysnili, že ušetříte za inzerci a obchodní kontakty a zákazníci se k vám stejně pohrnou, protože v článku odříkáte kompletní nabídku služeb a slev, tak jste na omylu. Důvod k článku musí být jinde než v tom, že máte v kase prázdno.

9. Máte mizerné podklady. Devadesát procent informací přijímáme okem, žijeme ve vizuální době. Nepopisujte složitě něco, co můžete jednoduše ukázat. Ale to byste nejdříve museli mít po ruce dostatečně kvalitní fotografie a vizualizace. Kvalitní grafika vždycky přitáhne pozornost. Mizerná také, ale ne takovou, kterou potřebujete.

10. Nejste zajímaví. Je kruté si to přiznat, ale to, co vám ve firmě na ranní poradě přišlo jako senzační a světoborná záležitost, nejspíš mimo vaši zasedačku nikoho zajímat nebude. Krájení dortu k 19. výročí existence a pochvala Pobočka roku od regionálního vedení v Düsseldorfu se hodí do interního časopisu, ale prakticky nikam jinam.

Jedenáctý důvod je samozřejmě to spiknutí iluminátů. Ale o tom nikomu nesmíte říct, jinak smažeme všechny vaše tiskové zprávy a ve vašich jménech schválně uděláme spoustu chyb. To víte, novináři.