Papiňáky v rozhlase

V Českém rozhlase se zase mluvilo sprostě. Tentokrát za to nemohl žádný funkcionář ve vysílání, ale funkcionář v budově. Při veřejném zasedání Rady Českého rozhlasu se chopil slova radní Vítězslav Jandák, herec a bývalý politik v barvách sociální demokracie. Na závěr schůze se v bodě Různé vyjádřil ke komentáři kulturní redaktorky Lidových novin Jany Machalické.

V deníku vyšel 18. dubna letošního roku a novinářka v něm současné složení rozhlasové rady hodnotí jako parodii na nezávislý a dobře fungující orgán. V textu se věnuje nejenom nováčkovi mezi radními, textařovi Janu Krůtovi prosazenému do rady za nadšeného ohlasu SPD, ale i staronovému členovi Tomáši Kňourkovi nebo právě Vítězslavu Jandákovi.

Redaktorka Machalická píše, že „členové rady ovládají veřejnoprávní médium, což se nedávno výborně podařilo předvést radnímu Kňourkovi. Mistrují rozhlas a vytýkají mu nepodstatné věci, které se pak nesmyslně propírají v médiích i na veřejnosti a odvádějí pozornost od skutečných problémů“.

Připomeňme, že radní Tomáš Kňourek loni vyvolal poprask, když kulturní stanici Vltava obvinil kvůli dvěma větám v literárním románu z odvysílání pornografie. Velká vysílací rada, která na případné porušování vysílacího zákona dohlíží, na uvedené pasáži nic závadného neshledala. Rozhlasoví radní na její výrok ani nečekali a loni v srpnu „apelativně doporučili vedení Českého rozhlasu, aby se vysílání v době od 6 do 22 hodin vyvarovalo nevhodných vulgarit“.

Novinářka Lidových novin stav mediálních rad vystihla vcelku věcně a přesně, k podobným závěrům podle mě nejspíš dojde každý, kdo se problematice věnuje delší dobu. A pokud ne, je klidně na místě korektní věcná polemika, jaké rady chceme a jak má dohled nad veřejnoprávními médii vlastně fungovat.

Jenže Vítězslava Jandáka článek rozdráždil tak, že při nahrávaném veřejném zasedání označil Janu Machalickou za „soudružku“, od které „nemůže čekat nic chytrého a inteligentního“. Novináře zpochybňující činnost rady označil za „odpad“ a ohlásil, že až potká svého kritika Jiřího Černého, tak tomuto 83letému publicistovi „jednu flákne“. Za přihlížení svých kolegů se rozohnil, že lidé s jiným myšlením jsou neustále napadáni někým, o koho by si on ani neotřel boty.

V kontextu péče, jakou rada věnuje kultivovanosti vysílání a slušné mluvě, jako kontrast zafungoval závěr Jandákova projevu. Svůj výstup uzavřel tím, že ho určitě budou oponenti rozebírat, ale „mně je to u prdele“. Ostatní radní to přešli, asi zrovna neposlouchali. Ještě vtipnější je, že Vítězslav Jandák se tehdy při tom srpnovém hlasování proti vulgarismům zdržel.

Machalická svým textem rozhodila i nového radního Jana Krůtu. V komentáři mu věnovala následující pasáž: „Noví členové té rozhlasové skutečně vzbuzují údiv, třeba Jan Krůta, jenž má na svém kontě ostudné normalizační aktivity, zejména spoluautorství nechvalně známého denunciačního článku o Plastic People v Mladém světě. Za tento čin si posypal hlavu popelem, což je hezké, ale sotva se může považovat za morální autoritu, v radě jednoduše nemá co dělat.“

Textař, spisovatel a moderátor Jan Krůta, dlouhodobý známý Tomia Okamury, se musel ke svému spoluautorství článku Případ Magor vyjádřit i při únorovém veřejném slyšení kandidátů do Rady ČRo. Poslancům při něm řekl, že z celého článku napsal dvacet řádků o textech a hudbě, a za svým hodnocením si dodnes stojí.

Zkušeného publicistu, kterému ostatně tuto minulost připomínali novináři už při jeho minulé neúspěšné kandidatuře, přesto komentář v Lidových novinách zaskočil. „Ta míra napadání a nenávisti mě pokořuje a nevím, jestli se mám bránit, nebo jestli to mám hodit za hlavu. Ale ono to dost nejde, když vám někdo řekne, že celý život pácháte nějaká zvěrstva a neřekne jaká nebo co, abych se mohl bránit. Je to skutečně pokořující, velice mě to rozhořčuje a neumím se s tím zatím vyrovnat. Nezlobte se, že jsem to sem zatáhnul, ale je to ve mně jak v papiňáku,“ poznamenal.

Krůta hodnotí kritiku fungování rozhlasové rady i některého dění v Českém rozhlase jako takovém coby „neskutečnou míru nenávisti“ a „osočování“. A to prý není vůbec útlocitný člověk…

Jenže rozebírat to, jak rada funguje, rozhoduje, jaké má postavení v systému mediální kontroly, a jakou má odpovědnost či odborné kvality, je naprosto na místě. Radní jsou veřejní funkcionáři placení z rozhlasových poplatků a jejich rozhodování ovlivňuje manažerské funkce, rozpočet i dlouhodobé plány veřejnoprávního média. Jejich příjem je velmi slušný na to, aby nejenom strpěli výtky ke své práci, ale hlavně aby se s nimi dokázali důstojně vypořádat.

Místo toho jsme měli možnost slyšet něco podobného, jako když dodýchávající režim v roce 1989 spustil hysterickou kanonádu na adresu signatářů Několika vět. V článcích Rudého práva, rozhlasových komentářích i televizních šotech tehdy zaznívaly podobné formulace zpochybňující kvality i osobnostní integritu těch, kteří petici podepsali.

Dnes se podobně z úst Vítězslava Jandáka dozvídáme, že by někteří dnešní novináři nevydrželi na venkově ani hodinu a patří mezi hlasitou minoritu, která jen rozděluje společnost a urážejí ostatní, protože přicházejí o kšefty. Jandákovi je z toho podle jeho slov „šoufl“. „Paní Machalická tentokrát ke mně byla nesmírně soucitná a řekla, že politický vysloužilec dostal trafiku. Tak jsem ji dostal, no!“ řekl natvrdo.

Mimoděk tak definoval, jaký význam a roli vlastně dnešní rozhlasová rada má. Zákon chce, aby zastupovala různé proudy ve veřejném životě a dohlížela na kvalitu veřejné služby pro všechny vrstvy obyvatel. V nejširší definici je to vlastně sbor laiků, kteří mají v rukou fungování jednoho z nejdůležitějších médií v zemi. Nepsaně se mělo za to, že místo v radě je otevřeno komukoliv a poslanci budou mít při výběru na paměti, aby šlo o přínosné a vzdělané osobnosti s různými odbornými znalostmi, například z ekonomie nebo práva.

Reálně už mnoho let v mnoha podobných radách, nejenom mediálních, rozhoduje rozdělení křesel podle výsledku voleb. Neřeší se ani tak, kdo tam bude sedět, jako spíš to, která partaj má na místo nárok a koho si najde jako svého nominanta. Papírově jde o nezávislé jedince a v minulosti se tak řada z nich i chovala, protože i když měli svůj světonázor, prioritně respektovali potřeby a zájmy média, na které dohlížejí. Lámat se to začalo před nějakými 12 lety, kdy do rady začali usedat radní prohlašující, že zastupují lidi, kteří rozhlas neposlouchají, zvláštní figurky z komunální politiky nebo lidé přesvědčení o tom, že rozhlas nemá produkovat nic jiného než zvuk.

Je to strašné klišé, ale vždycky záleží na lidech – i když bude systém volby jakýkoliv, vždycky nakonec rozhodne to, jestli má radní znalosti, přehled, uznání a argumenty. Proto nesdílím nekritické nadšení zastánců bavorského modelu volby rad, že ušlechtilé organizace navrhnou ušlechtilé lidi a bude po problémech. Nebude: bavorský systém převzít můžete, ale Bavory těžko. Respektovaná organizace automaticky není zárukou, že neprosadí problematického člověka.

Už před mnoha lety se řešilo i to, jestli by rozhlasová rada neměla mít regulérně právní subjektivitu, a tím i odpovědnost před zákonem. Podobně funguje velká vysílací rada, která dohlíží na televizní a rozhlasový trh, uděluje licence a také pokutuje prohřešky proti zákonu. Velká rada je úřad a její rozhodnutí mohou podléhat soudnímu přezkumu podle správního práva. Na členy této rady sice také nejsou nějak komplikované nároky, ale jsou svázáni podrobnými postupy podle zákona.

Malá rada oproti tomu není žádný samostatný subjekt, je to součást Českého rozhlasu, který radním zároveň vyplácí peníze. Když chce například vyhlásit tendr na hodnocení pořadů, musí to pro ni udělat Český rozhlas. Když chce změnit pravidla, odhlasuje si to na schůzi – což vede k bizarním situacím jako při odvolávání někdejšího generálního ředitele Václava Kasíka, kdy narazila na požadavky svého vlastního jednacího řádu. A tak ho ještě na té samé schůzi rovnou změnila, aby jí to nebránilo v sesazení nepohodlného manažera.

Něco takového by u velké rady možné nebylo, ta si pravidla svého fungování změnit nemůže a když by překročila své kompetence, hodily by jí soudy takové rozhodnutí na hlavu.

Ať už jsou radní voleni jakkoliv, v západní Evropě je obvyklé, že nominující organizace zohledňují odborné požadavky na výkon jejich práce. Přece jenom dohlížejí na podniky s miliardovými rozpočty, jejichž manažerům musí umět fundovaně oponovat. Lidé, kteří dohlížejí na rakouskou ORF, jsou považováni za obdobu dozorčí rady v akciové společnosti. Zákon tedy říká, že mají mít osobní i odbornou způsobilost takový dohled vykonávat, ať už jde o vzdělání nebo odpovídající odbornou praxi. Požaduje se znalost rakouského i mezinárodního mediálního trhu a očekává se vysoká reputace díky předchozí práci v ekonomické, vědecké, umělecké nebo akademické sféře.

Ještě abychom sem nějaké takové císařské manýry zaváděli, když můžeme v nejhorším někomu jednu fláknout.

Službě zdar, a té veřejné zvláště.

Líbil se vám tento článek?

[email-subscribers-form id="1"]