Páteční youtubení: Sborové písně

Schválně si zkuste vybavit libovolný charitativní klip. A pak popište, co se v něm odehrává. Většinou dojdete ke stále stejnému scénáři, kde se střídají celkové pohledy na hordu známých i méně známých zpěváků ve studiu u mikrofonu s detailními záběry na jednotlivé tváře se sluchátky na uších. Největším efektem je pak prostříhávání černobílých a barevných záběrů.

Charitativní písničky se dají rozdělit do dvou skupin. V té první jsou nově složené hity s novými texty, v té druhé přezpívané verze starších osvědčených fláků. Společné mají to, že jde vzhledem k počtu zúčastněných interpretů s různorodými hlasy o nutné kompromisy.

Cílem není umění, ale doják, který má donutit diváky, aby nejpozději ihned poslali peníze na bohulibé účely.

Průkopníkem „zhudebněné kolektivní viny“ se stal v polovině osmdesátých let irský muzikant a politický aktivista v jednom: Bob Geldof. Smysl pro veřejně prospěšné písničky v něm zakořenil v září 1981, když byl hostem večírku Amnesty International. Potkal se tam s Philem Collinsem a Stingem, slovo dalo slovo a na světě byl základ zatím bezejmenného volného sdružení umělců.

Jeho pravá chvíle přišla o tři roky později, kdy Geldof sledoval zprávy BBC a šokovala ho dnes už slavná reportáž Michaela Buerka o „hladomoru biblických rozměrů“ v Etiopii. Okamžitě sáhnul po telefonním seznamu a začal obvolávat kolegy, kterým předestřel myšlenku, že by se těm malým Afričanům mělo nějak pomoci. Nakonec napsal srdceryvný text „Do They Know It's Christmas“ (Tuší, že jsou Vánoce?). Do studia ji přišli natočit nejenom Geldof, Collins a Sting, ale také Boy George, Paul McCartney, Bono Vox, David Bowie a dalších 37 umělců. Geldof dal této příležitostné skupině název Band Aid.

Píseň měla premiéru v listopadu 1984 - měsíc po reportáži BBC! - a okamžitě zbořila britské a americké hitparády. Desky mizely z pultů bleskovou rychlostí. Nakonec se jich prodalo neuvěřitelných 50 milionů kusů. První část výtěžku putovala v podobě léků a jídla do Etiopie už v březnu 1985. Text o světě, kde jediným proudem vody jsou kanoucí slzy, evidentně zabral.

Mezitím na druhé straně Atlantiku došel Michael Jackson k závěru, že by i on měl něco udělat pro Afriku. V lednu 1985 proto souhlasil s nabídkou Kena Kragena, který jako manažer zastupoval jamajského zpěváka Harryho Belafonta, aby napsal text k americké obdobě Geldofovy písničky. Belafonta totiž nadchnul úspěch britského singlu a původně chtěl nazpívat americkou obdobu sám. Kragen ho ale přesvědčil, že lepší bude okopírovat britský model se vším všudy, a v lednu 1985 už si podávalo dveře v nahrávacím studiu 21 předních zpěváků. U dveří „laskavě odložili své ego“, jak stálo v Kragenově pozvánce, a do ruky dostali papír s textem We Are The World, pod nějž se kromě Jacksona podepsal také Lionel Richie.

https://www.youtube.com/watch?v=M9BNoNFKCBI

Skupina tentokrát dostala název U.S.A. for Africa (United Support of Artists for Africa - Společná podpora umělců Africe). Kromě Jacksona, Stevieho Wondera, Diany Ross, Tiny Turner a Boba Dylana přišel i… Bob Geldof. A závratný úspěch se znovu opakoval, znovu padaly rekordy, a obří hladomor v západoafrické zemi se pokusily zastavit další a další zásilky humanitární pomoci.

A to by bylo, aby se nepodařilo vyždímat peněženky světové veřejnosti ještě do třetice. Pouhý měsíc trvalo, než začala rádia okupovat i kanadská verze z pera Bryana Adamse. Tu zpívalo dobrých třicet interpretů pod hlavičkou Northern Lights for Africa - a dokonce dvojjazyčně. Není žádným překvapením, že se i Tears Are Not Enough usadilo na prvním místě oficiální kanadské hitparády. Výnosy už ale tak oslnivé nebyly, během pěti let se na kontě sešlo jen (?) něco málo přes tři miliony dolarů. S narážkou na název písně bychom mohli říct, že slzy nejspíš opravdu nestačily.

Přesuneme se o pár let dál. I o další aktivistický singl se nepřímo postaraly televizní záběry. Vdova po Johnu Lennonovi, svérázná Yoko Ono, v roce 1991 nespokojeně sledovala válečné zpravodajství z Perského zálivu, kde probíhala operace Pouštní bouře. Oprášila proto Lennonovu píseň Give Peace a Chance (Dejte šanci míru), brnkla několika kamarádům a utvořili Mírový sbor (Peace Choir). Američany ovšem moc nezajímalo, co si o válce v Iráku myslí třeba Iggy Pop nebo Lenny Kravitz, a fascinovaně zírali na přímé přenosy bombardování, zprostředkované CNN. Nová verze klasického Lennonova apelu nedosáhla výš než na 54. místo v hitparádě.

A rychloposuvem se dostaneme k nejznámější sborové písni devadesátých let. Paradoxní je, že klip Perfect Day z roku 1997 původně vůbec neměl s charitou nic společného. Ve skutečnosti to bylo poděkování BBC britským koncesionářům, které nenásilně připomínalo, že televize a rozhlas veřejné služby dává prostor hudbě různých žánrů – vysvětluje to ostatně titulek na konci klipu. Písnička, kterou napsal Lou Reed v roce 1972, se promítala v kinech a mezi upoutávkami na pořady BBC. Divákům se ovšem zalíbila natolik, že ji BBC v listopadu 1997 vydala na cédéčku v rámci tradiční akce Children in Need ve prospěch opuštěných, postižených a jinak osudem znevýhodněných dětí. A přidala i vánoční verzi.

https://www.youtube.com/watch?v=uN90xB7DswE

V klipu se objevuje nejen Lou Reed osobně, ale také Elton John, David Bowie, Bono Vox, Tom Jones nebo Suzanne Vega. Doprovází je Symfonický orchestr BBC. Výsledek? Největší suma na kontě Children in Need za šest let existence pořadu, první místa v hitparádách.

Velký příliv emocí přinesl i teroristický útok na Spojené státy 11. září 2001. Různých mimořádných koncertů k uctění památky obětí se konala celá řada. Znovu se přihlásil o slovo Michael Jackson, který tentokrát se svými přáteli (mj. Shakira, Celine Dion, Carlos Santana a Gloria Estefan) natočil píseň What More Can I Give. Přinesla 50 milionů dolarů, a to přesto, že nikdy nebyla vydána na CD, protože se vydavatelská firma Sony obávala, že by negativně ovlivnila prodejnost Jacksonovy novinky Invincible. V klipu si všimněte, že do módy opět přišly záběry ze studia.

Už několikrát zmíněný Bono Vox stál za "konkurenční" písničkou What's Going On, kterou původně společně s ostatními nahrál čtyři dny před útokem na WTC jako upozornění na rychle se šířící AIDS. Avšak po 11. září byl tento účel potlačen a nahradila ho pocta obětem z řad záchranných složek. Marvina Gaye, který ji nazpíval jako první už v roce 1971, ve sboru zpěváků zastupovala jeho dcera Nona. Z dalších jmen uveďme třeba Gwen Stefani nebo Nelly Furtado.

Teroristy zanedlouho vystřídaly přírodní katastrofy. Hurikán Katrina před dvěma roky spojil dohromady spíše neznámé umělce (s výjimkou Celine Dion a části Backstreet Boys) v písni Come Together Now. Naopak v reakci na katastrofickou cunami v jihovýchodní Asii, která pohřbila přes 300 tisíc lidí, vznikla celkem solidní verze Claptonovy balady Tears In Heaven - rovným dílem se o ni podělili Elton John, Ozzy Osbourne, Gwen Stefani nebo Rod Stewart.

U nás sborové písně takovou tradici nemají: pokud už se nějaké objevily, měly politický podtext. Jistou odpovědí na západní charitativní sborovky byla nahrávka Nejhezčí dárek, kterou několik desítek zpěváků natočilo v říjnu 1985 v nahrávacím studiu Československé televize. Trvalo jim to čtyři dny. Požadavek na píseň údajně vzešel z Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež ČST; hudbu složil Jiří Zmožek, text napsal Zdeněk Rytíř. Umělci se „spontánně přidávali“ a „rozhodli se“, že se vzdají svých honorářů ve prospěch nikaragujských dětí. Nikaragua byla nepochybně zvolena „náhodou“: po převratu v roce 1979 se přihlásila k marxismu a těšila se podpoře Sovětského svazu, Československo s její vládou následně podepsalo řadu dohod o hospodářské spolupráci a kulturní podpoře. Naopak Spojené státy na Nikaraguu ve stejný rok, kdy se natáčel Nejhezčí dárek, uvalily obchodní embargo a finančně podporovaly protivládní povstalecké skupiny.

https://www.youtube.com/watch?v=_TZDIIK-XFM

Po rozdělení Československa vznikaly na obou stranách hranice hlavně předvolební sborovky (nevolební byla snad jen kampaň na pomoc uprchlíkům Život bez hranic, kterou zná asi málokdo).

V červnu 1998 se na pražském Staroměstském náměstí konal „Koncert Lucie Bílé a jejích přátel“. De facto to ovšem byl příspěvek popových hvězd k volební kampani ODS, jehož vyvrcholením byl kolektivní zpěv písně. Jmenovala se Když mi dáš pac a ke shromážděným celebritám (například Aleši Brichtovi, Karlu Gottovi nebo Lešku Semelkovi) se připojil také Václav Klaus. Šlo jim to dohromady tak pěkně, až moderátor koncertu Martin Dejdar zalitoval, že je Klaus ženatý, jinak by Bílá mohla být českou Evitou... Rozpáleným náměstím zněla třeba tato výzva: „Když mi dáš pac, na skutky promění se naše slova. Když mi dáš pac, tak zatáhne se díra ozonová“.

Na Slovensku si zase dobře pamatují hit „Vivat Slovakia“ z roku 1994, kterým oslňovalo voliče Mečiarovo Hnutie za demokratické Slovensko. Zpívali ho politici osobně, čemuž také odpovídal umělecký dojem. Bizarní klip oběhl svět a dočkal se legendární parodie v České sodě: obraz zůstal stejný, ale slova už byla maďarsky… Dodnes není oficiálně známé, kdo složil hudbu a napsal text o tom, že „maličká krajina práve rásť začína“. Skutečné autory svým jménem zakryl šéf volební kampaně HZDS Fedor Flašík.

https://www.youtube.com/watch?v=jUZjjuKYu9k

Charitě se samozřejmě nevyhýbají ani jednotliví zpěváci nebo skupiny. Ale o tom, jak Manic Street Preachers přezpívali Suicide is Painless, a jak Madonna připravila píseň Hey You pro letošní ekologický koncert Live Earth, si povíme zase někdy jindy, jinak byste se nedočetli konce…