Potřebuje demokracie veřejnoprávní média?

Včerejší podvečer patřil v pražském Institutu CERGE-EI diskusi na téma “Potřebuje demokracie média veřejné služby?”, kterou pořádala diskusní skupina Osma. Do panelu zasedli filozof Václav Bělohradský, politolog Jacques Rupnik a profesor Cardiff Law School Jiří Přibáň.

“Média přestávají být kulturním statkem,” řekl na úvod moderátor večera Karel Hvížďala. Nastínil teorii, že být vydavatelem je dnes už totéž jako vyrábět holínky. S rozvojem nových médií klesá vliv státu na jejich chod. “Stát ztratil monopol na dějiny,” okomentoval tento vývoj Hvížďala.

Naopak média ztratila vliv na politiku. Alespoň se tak domnívá Jiří Přibáň. “Nemůžeme mít tu představu, že média utvářejí politiku a politika utváří média. (…) Média nemohou diktovat politiku. Většina českých tištěných médií je orientována spíše pravicově, přesto máme od roku 1998 levicovou vládu,” uvedl příklad. Fungování médií veřejné služby se podle něj odvíjí od struktury společnosti. „Média veřejné služby budou mnohem snadněji budovat ve Velké Británii, kde má veřejná sféra velký význam,“ konstatoval Přibáň a pokračoval: „Tam, kde veřejná sféra není, nelze očekávat, že ji média vytvoří.“

„Británie je země, kde je radost být novinářem, a kde není radost být politikem,” pochválil ostrovní stát. Přibáň pochybuje také o výchovné funkci sdělovacích prostředků v rozvinutých státech: „Média mohou mít socializační funkci v agrárních zemích.“ I zde posloužil příkladem - vzdělávací úlohu má televize v Indii, kde je přes čtyřicet procent obyvatel negramotných.

Podle Jacquese Rupnika je role veřejnoprávního sektoru oslabena vlivem globalizace, deregulace a privatizace. Zamyslel se mimo jiné nad tím, zda konec monopolu v médiích opravdu přináší nezávislost zpravodajství, zda rozvoj trhu automaticky znamená různorodost nabídky a nad tím, jak se média vyrovnávají s fragmentací společnosti. “Pamatuji se, jak jsme ten večer, kdy byla založena Nova, seděli s Pavlem Tigridem, a velmi jsme to oslavovali,” zavzpomínal na konec televizního monopolu v Česku. Ovšem vzápětí dodal: “Přišla Nova a dostavilo se to, čemu se říká berlusconizace.” Iluze o politické nezávislosti soukromých médií, ve kterou s Tigridem doufali, tak padla.

Komerční televize jako taková podle něj není nezávislá. “Britská veřejnoprávní média, třeba BBC, byla během války v Iráku nezávislejší na vládě, než soukromé, tzv. nezávislé kanály ve Spojených státech,” připomněl Rupnik chování americké televize FOX News, jejíž reportéři ve svých vstupech z Bagdádu směšovali zprávu a komentář, čímž rozdíl mezi oběma útvary zcela smazali. “Doufám, že odpůrci války se teď stydí,” poznamenal například jeden z nich, zatímco televize přenášela záběry strhávání sochy Saddáma Husajna.

Rupnik se pak vrátil k programové nabídce stanic. “Exploze deregulace a privatizace sice způsobila, že máme více programů, ale ty mají stejnou šablonu programu. Vysílají stejné pořady se stejnými baviči, vysílají stejné reality show…,” shrnul. “Veřejnoprávní média žijí v naprosté schizofrenii. Na jednu stranu se snaží konkurovat soukromým stanicím. Na druhé straně mají jakési kulturní poslání,” doplnil.

Pozici médií veřejné služby podle Rupnika ztěžuje i postupující fragmentace společnosti, která se dělí na komunity. S technickým rozvojem může mít každá komunita svá média. Ve Francii třeba vysílá specializovaná televize pro Židy nebo pro homosexuály. “Samozřejmě, veřejnoprávní média mohou být zrušena,” připustil Rupnik. Ze společnosti ale potom vymizí protiváha politických institucí. S takovým nátlakem se setkala například BBC právě během války v Iráku, ale ustála ho.

Slova se po Rupnikovi ujal Václav Bělohradský. Za nejstarší definici veřejného mediálního prostoru považuje slova Hérakleita z Efesu: “Vidící mají jeden svět společný, spící se obracejí každý do svého světa.” Italský spisovatel a filozof Umberto Eco se zase domnívá, že veřejnoprávní média by měla být impulsem pro “změnu zevnitř”. Měla by přeměňovat informace v “sociální energii”, tedy chuť něco dělat, na něčem se podílet.

Bělohradský hovořil i o postavení veřejnoprávních médií v Itálii. “V každé katolické zemi je strach ze svobody slova,” řekl na úvod. Lidé očekávají, že to, co si mají myslet, jim řekne kněz - a stejně chápali do doby, než na scénu přišel Silvio Berlusconi, i oficiální zpravodajství RAI. Tato televize totiž do té doby diktovala nejen chápání událostí, ale i obecný vkus. Donekonečna například rotovala ty samé písničky, poté se rozhodla, že už nejsou v módě a nasadila jiné. Italům se však stýskalo po těch “zakázaných”. Měli však smůlu, protože RAI už se rozhodla jinak. Berlusconi tak, ač socialista, zavedl velmi svobodné soukromé televize, v podstatě podle Bělohradského osvobodil tamní televizní vysílání. Avšak v okamžiku, kdy se chopil moci, objevil se “druhý” Berlusconi, který ze své politické strany udělal v podstatě firmu. Následoval útok na veřejnou televizi, jehož výsledkem je cenzurní chování.

Účastníci debaty se závěrem shodli, že veřejnoprávní média v demokracii potřebná jsou, ale mají obtížné postavení kvůli tomu, že politici nepřijali dělbu moci. V Česku také chybí profesní standardy a novinářská odborová organizace. Záznam z bezmála dvouhodinové diskuse přinese příští týden Český rozhlas.

Debata se uskutečnila 22. září 2005.