Právo na diskusi

V posledních týdnech jsem četl několik příspěvků na téma čtenářských diskusí. Kolem téhle problematiky bylo (a stále je) živo, protože se několik zavedených serverů rozhodlo stanovit nová pravidla pro čtenářské komentáře. Pozice příznivců i odpůrců takového kroku jsou dlouhodobě stejné. Jedni volají, že takovou žumpu už na svých stránkách mít nechtějí, druzí se ohánějí výroky o cenzuře. Pravdu mají ti první.

Nekrmte trolly
OpenClips / Pixabay

Je zajímavé pozorovat, jak čtenáři rušení nebo omezování komentářů pod články hodnotí. Karel Čapek by se často z jejich argumentačních figur rozplakal, ovšem těžko říct, jestli štěstím nad rozšířením sbírky, nebo z pocitu beznaděje.

Když se na iDNES rozhodli, že otázky do on-line rozhovorů mohou klást jen registrovaní čtenáři, mohli si v diskusi pod tímto rozhodnutím přečíst třeba rozhořčený vzkaz, že hlas lidu je hlas boží, a proto je nesmysl ho omezovat. Nutnost registrace byla označena nejen za normalizační cenzuru, ale pro jistotu rovnou i za autocenzuru. Další přišel s tím, že slušnost je pokrytectví, kdežto vulgarismy vyjadřují hlas naštvaného lidu. A nesměl chybět ani uživatel, který redakci poučil, že anonymita je podstatou internetu.

Na Lupě pro změnu zazněl názor, že internet nikomu nepatří, a když na něm někdo zřídí diskusní prostor, nemá si co určovat, koho do něj pustí a koho ne. Regulované diskuse by podle této logiky byly čímsi na způsob rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Jiní diskutující došli k závěru, že média bez čtenářských komentářů bídně zhynou, protože čtenáři i se svými názory zmizí jinam.

90-9-1

Ve skutečnosti u čtenářských diskusí platí pravidlo označované jako “90-9-1“. Čísla znamenají, že devadesát procent čtenářů se diskusí neúčastní, devět procent do nich přispívá nepravidelně, a pak zbývá jedno jediné procento těch, kteří své příspěvky píšou prakticky pod jakýkoliv článek.

Pravidlo obdobně platí třeba u rozhlasového vysílání. Pokud si uděláte dlouhodobou analýzu posluchačských ohlasů, zjistíte, že do studia volají v podstatě stále ti samí lidé. Bývaly časy, kdy bylo téměř jisté, že se na Radiožurnálu ozve „Michal Janíček z Brna, z Moravy“, pokud se tedy zrovna nehlásil o slovo Jan Kukačka. Podobné věrně telefonující posluchače bychom našli také u náboženských pořadů, nebo na dalších okruzích ČRo.

Z pohledu návštěvnosti internetových stránek tedy není zrušení diskusí významnou hrozbou – téměř všichni čtenáři na stránkách zůstanou, protože na ně nechodí primárně komentovat články, ale dočíst se, co je nového. Ověřily si to třeba Novinky.cz, které zavedly korespondenční registraci uživatelů. S návštěvností tohoto zpravodajského serveru to vůbec nehnulo.

Český rozhlas nemá na svém zpravodajském serveru diskuse vůbec. Čtenáři, kteří chtějí upozornit na věcnou chybu, překlep nebo na jiný nedostatek, zkrátka pošlou e-mail. Dosavadní zkušenosti ukazují, že jim to nečiní vůbec žádný problém.

Křiklouni a trollové

Největším problémem diskusí pod články je už samotný název – ona to totiž diskuse není. Možná tak výkřiky, nadávky, pomluvy a podpásové útoky s občasným výskytem polemického názoru, který má hlavu a patu. Rozhodně nejde o věcný rozhovor, kde mezi hlavní kritéria patří poctivost, trpělivost a zdvořilost.

Uživatelé, kterým regulace diskusí vadí, si na pomoc berou zbraň těžkého kalibru – Listinu základních práv a svobod, resp. její článek 17 o svobodě projevu. Omezení diskusí pak konkrétně chápou jako cenzuru, obvykle jako cenzuru politickou nebo ideovou.

V případě internetových komentářů ale o cenzuru – tedy o předběžný státní či úřední zásah do svobody poskytovaných informací – samozřejmě nejde. Listina totiž ve všeobecném zavedení cenzury brání státní moci, není to tak, že kdo smaže komentář na svém webu, ten jedná protiústavně. Listina také připouští, že ani zákaz cenzury není univerzální, protože sama vyjmenovává případy, kdy může být šíření informací zákonem omezeno.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod [PDF] je ohledně zákazu cenzury výřečnější. V článku 10 sice uznává, že každý má právo na svobodu projevu bez zasahování státních orgánů, ale připomíná, že se s tím pojí také odpovědnost. Výslovně připouští formality a omezení svobody projevu, pokud je to nezbytné k ochraně pověsti nebo práv druhých. Řada internetových diskusí pod články může posloužit jako krásný příklad, že jejich zrušení rozhodně ochraně pověsti a práv druhých jenom prospěje. Kdyby si tvůrci evropské úmluvy tehdy přečetli byť jen namátkový výběr urážek, nad jejichž kreativní vulgaritou se leckdy tají dech, nejspíš by do ní dopsali odstavec, který by výslovně zakázal tlačítko Komentovat.

Pravidla mého dvorku

Neexistuje předpis, který by provozovateli internetového serveru nařizoval, že na něm musí mít prostor pro komentáře návštěvníků, nadto nijak neredigované. Už vůbec neexistuje právní nárok na obnovení smazaného příspěvku. Žádný zákon nezakazuje provozovateli webu zásahy do jednotlivých příspěvků. On do nich ostatně leckdy právě zasáhnout musí, aby byla zachována jejich konformita s ústavou a platnými zákony (v kontextu uživatelů křičících na všechny strany „Cenzura!“ tak vzniká zajímavý paradox).

Nikdo nemá za povinnost na své náklady provozovat stoku, v níž by se anonymové váleli jako nosorožci v bahně. Kdo chce sdělovat světu své názory, má k tomu mnoho jiných možností, než jsou zrovna komentáře pod články, které si navíc anonymové pletou s chatováním v polední pauze. Tou nejjednodušší možností je zřídit si svůj blog a nést za něj plnou odpovědnost.

Kdyby totiž neohrožení internetoví komentátoři měli odpovědnost za vlastní server, na kterém by se jim hromadily příspěvky dost nevalné úrovně, museli by své výkřiky o cenzuře přehodnotit. Pak bych chtěl být onou pověstnou muškou na stropě, abych si vychutnal okamžik, kdy by otevřeli e-mail s fakturou za další prostor na hostingu, aby se tam všechny ty nadávky vešly.