Projev Angely Merkelové v Osvětimi: Hluboce se stydím

Německá kancléřka Angela Merkelová přicestovala 6. prosince 2019 do polské Osvětimi a navštívila v ní památník na místě bývalého nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz. Stalo se tak u příležitosti desátého výročí nadace, která o muzeum a památníky pečuje. Nejprve položila věnec na místě někdejšího popraviště, poté přednesla řeč v prostorách, kde byli přijímáni vězni. Následující text je orientačním překladem tohoto projevu. Podkladem byl německý originál zveřejněný na webu úřadu spolkové kancléřky. 

Vážený pane premiére, vážený pane řediteli, excelence, ale především vážené pamětnice a pamětníci, vážené dámy a pánové,

není vůbec lehké tu dnes stát a mluvit před vámi jako německá kancléřka. Hluboce se stydím za barbarské zločiny, které na tomto místě spáchali Němci – za zločiny, které překročily všechny myslitelné hranice. Každý člověk oněmí hrůzou z toho, co se tu dělo ženám, mužům i dětem. Copak by nějaká slova byla hodna toho, aby vyjádřila žal nad tím, kolik lidí zde bylo ponižováno, mučeno a zavražděno? Ale jakkoliv je to právě tady těžké, neboť toto místo jako žádné jiné symbolizuje nejhorší zločin v dějinách lidstva, naší jedinou reakcí nesmí zůstat ticho. Toto místo nás zavazuje uchovávat vzpomínky živé. Zločiny, které se tu staly, si musíme připomínat, a jasně je pojmenovat.

Název Auschwitz symbolizuje vyvraždění milionů evropských Židovek a Židů, civilizační zlom v podobě šoa, jemuž padly za oběť veškeré lidské hodnoty. Auschwitz znamená také genocidu evropských Sintů a Romů, utrpení a vraždění politických vězňů a představitelů inteligence v Polsku, účastníků odboje, válečných zajatců ze Sovětského svazu a dalších zemí, homosexuálů, zdravotně postižených a bezpočtu dalších lidí z celé Evropy. Utrpení lidí v Auschwitzu, jejich smrt v plynových komorách, hlad, zima, epidemie, mučivé rádoby lékařské experimenty, nucená práce až do úplného vyčerpání – všechno, co se tu dělo, se vzpírá lidskému chápání.

Jen v táborovém komplexu Auschwitz bylo plánovaně a s chladně systematickým přístupem zavražděno přinejmenším 1,1 milionu lidí, převážně Židů. Každý z těchto lidí měl jméno, nezcizitelnou důstojnost, svůj původ a příběh. Už samotný převoz na toto místo, kdy byli nacpáni do dobytčáků, následný postup při příjezdu a takzvaná selekce na rampě byly zaměřeny na to, aby byli odlidštěni a zbaveni své důstojnosti a individuality.

Coby součást světového dědictví UNESCO dnes toto místo nese oficiální název „Auschwitz-Birkenau – německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (1940-1945)“. Úplná podoba tohoto názvu je důležitá. Osvětim je sice v Polsku, ale v říjnu 1939 byla jako Auschwitz anektována a připojena k Německé říši. Auschwitz byl německý a Němci řízený vyhlazovací tábor. Považuji za podstatné tento fakt zdůraznit. Je důležité jasně pojmenovat pachatele. Dlužíme to jako Němci obětem i sami sobě.

Připomínat si zločiny, pojmenovat jejich pachatele a věnovat důstojnou vzpomínku obětem je odpovědnost, která nikdy neskončí. Je neoddiskutovatelnou a neoddělitelnou součástí naší země. Povědomí o této odpovědnosti je pevnou součástí naší národní identity, našeho sebeuvědomění jako osvícené a svobodné společnosti, demokracie a právního státu.

V Německu dnes židovský život znovu rozkvétá. S Izraelem nás pojí rozmanité a přátelské vztahy. Není to žádná samozřejmost. Je to velký dar. Je to jako zázrak. Ale nelze vrátit, co se stalo. Životy zavražděným Židovkám a Židům to nevrátí. A v naší společnosti tak navždycky bude mezera.

Před 70 lety vstoupil v platnost základní zákon Spolkové republiky Německo. Odrážely se v něm lekce z hrůz minulosti. Víme ovšem, že nedotknutelná důstojnost člověka, svoboda, demokracie a vláda práva jsou drahocenné, protože jsou křehké. Proto musíme tyto základní hodnoty neustále upevňovat a zlepšovat, chránit a bránit – společně v každodenním životě, ale i v působení státu a politické kultuře.

Nejsou to jen řečnické obraty. V těchto dnech je nutné to říct jasně. Zažíváme totiž znepokojující rasismus, šířící se nesnášenlivost, vlnu zločinů z nenávisti. Jsme svědky útoku na základní hodnoty liberální demokracie, svědky nebezpečného revizionismu ve službách nenávisti vůči skupinám obyvatel. Zvláštní pozornost věnujeme antisemitismu, který ohrožuje životy Židů v Německu, v Evropě i mimo ni.

O to jasněji a důrazněji musíme dát najevo, že antisemitismus netolerujeme. Kdokoliv se u nás v Německu, v Evropě, musí cítit bezpečně a jako doma. Právě Auschwitz na každého jednoho z nás doléhá a zavazuje nás k tomu, abychom každý den byli ostražití a ochraňovali lidskost i důstojnost našich sousedů.

To kvůli tomu, že jak později napsal Primo Levi, od jehož narození v Turíně letos uplynulo sto let, a který přežil Auschwitz jako nuceně nasazený v pobočném táboře Monowitz: „Stalo se to. A proto se to může stát znovu.“ Nesmíme proto zavírat oči a dělat hluché, když někdo někoho napadá, ponižuje nebo utlačuje. Musíme se postavit těm, kdo šíří předsudky a nenávist vůči lidem jiného vyznání nebo původu.

Všichni máme odpovědnost. A k této odpovědnosti patří vzpomínky. Nesmíme nikdy zapomenout. Nemůžeme udělat tlustou čáru a nikdy nesmíme dopustit relativizaci.

Anebo jak to vyjádřil přeživší z Auschwitzu a bývalý prezident Mezinárodního osvětimského výboru Noach Flug: „Vzpomínky jsou jako voda. Jsou životně důležité a hledají si svou vlastní cestu na nová místa a k dalším lidem. Nemají žádné datum spotřeby a nemůžete je prohlásit za zpracované a dokončené.“

Za to, že si tyto životně důležité vzpomínky hledají cestu, jak řekl Noach Flug, a také ji nalézají, musíme zejména poděkovat mnoha pamětníkům. Proto mě velmi těší, že tu některé z nich mohu přivítat. V uplynulých letech nám znovu a znovu přinášeli svědectví o svém utrpení, a dělají to dodnes. Kdo si dokáže představit, kolik síly v sobě musí najít, aby měli tyto bolestivé zážitky znovu před očima, nebo aby dokonce znovu přijeli přímo sem? Sdílejí své příběhy, aby se z nich mladí lidé poučili. Přinášejí odvahu a sílu k usmíření. Skutečně ukazují lidskou velkorysost. Jsem velmi vděčná za to, že jim můžeme naslouchat a učit se od nich.

Od osvobození Auschwitzu brzy uplyne 75 let. Lidí, kteří mohou o svém osudu v té době vyprávět, stále ubývá. Spisovatele Navida Kermaniho to přimělo, aby trefně poznamenal: „Aby i nadále planuly v srdcích vzpomínky na události, které připomínají pomníky, kameny zmizelých a ceremonie, bude pro budoucí generace o to důležitější vidět na vlastní oči místa, kde Německo drtilo lidskou důstojnost a navštívit země, které utopilo v krvi.“

Pachatelé se na mnoha místech pokusili zakrýt stopy po svých činech – ať už ve vyhlazovacích táborech jako byly Bełżec, Sobibór a Treblinka, na místech jako Malý Trostinec, Babí Jar anebo na tisících dalších míst v Evropě, kde byli vražděni Židé, Sintové, Romové, řada dalších lidí nebo dokonce celé vesnice.

Zde v Auschwitzu však esesáci a jejich stoupenci nestihli stopy po svých činech zakrýt. Toto místo je svědkem. A jeho svědectví musí být zachováno. Každý, kdo přijde do Auschwitzu a uvidí strážní věže a ostnatý drát, baráky a vězeňské cely, zbytky plynových komor a krematorií, na to už nikdy nezapomene. Jak píše Kermani, tyto vzpomínky „budou stále planout v srdci“.

Před deseti lety inicioval bývalý polský ministr zahraničí Władysław Bartoszewski, sám někdejší politický vězeň v Auschwitzu, založení Nadace Auschwitz-Birkenau.

Vážený pane řediteli Cywínski, z hloubi celého srdce děkuji vám i všem, kteří se v nadaci věnují uchování tohoto památného místa a dokumentačního centra. Děkuji také každému, kdo se podílí na projektech restaurování a údržby tohoto místa. Díky velkému nasazení toto místo je a nadále zůstane svědkem. Cihlové baráky byly trvale zabezpečeny, proběhly vykopávky, byly zbudovány opěrné zdi, nataženy ochranné celty, a také restaurovány a konzervovány osobní věci obětí včetně jejich oblečení.

Plány na konzervování budov si však v následujících 25 letech vyžádají podstatně větší částky. Německo do nadačních fondů významně přispěje (konkrétně daruje 60 milionů eur, pozn. překladatele). Dohodli jsme se na tom s předsedy vlád spolkových států.

Díky nadaci a mnoha mezinárodním turistickým průvodcům je tento památník místem pro učení, pozastavení a uvědomění – místem, které tak působivě vyjadřuje poselství „už nikdy více“. Jsem za to velmi vděčná.

Avšak nic nepřivede zpátky lidi, kteří tu byli zavražděni. Není cesta, jak vrátit bezprecedentní zločiny, které se tu staly. Tyto zločiny jsou a nadále zůstanou součástí německé historie. Je to příběh, který musí být vyprávěn, znovu a znovu, abychom zůstali ve střehu a takové zločiny se už nemohly opakovat. Proto musíme rozhodně vystupovat proti rasismu a antisemitismu ve všech jeho nechutných podobách. Tento příběh je třeba vyprávět tak, abychom nadále zachovali každému člověku jeho důstojnost – a tak, abychom zachovali důstojnou připomínku obětí.

Vzpomínáme na lidi, kteří byli do Osvětimi deportováni z různých evropských zemí. Na tomto místě si zejména připomínáme řadu polských obětí, politické vězně nevyjímaje, pro které koncentrační tábor Auschwitz původně vznikl. Připomínáme si šest milionů zavražděných Židů, a především zhruba jeden milion Židů zavražděných v Auschwitz-Birkenau. Připomínáme si Sinty a Romy, kteří byli deportováni, mučeni a zavražděni. Připomínáme si hromadně postřílené oběti. Připomínáme si ty, kteří byli deportováni do ghett, kdo se skrývali, protože jim hrozila smrt, a ty, kdo museli utéct ze svých domovů. Připomínáme si každého, kdo přišel o všechno: o rodinu a přátele, svou vlast a svůj domov, své naděje a plány, o důvěru a radost ze života – a o důstojnost. A připomínáme si také ty, kteří ještě roky po válce putovali světem, anebo museli vydržet v táborech pro „nuceně vysídlené osoby“.

Ti, kdo přežili, byli hluboce zasaženi hrůzami, jimž museli čelit. Margot Friedländerová ve svých pamětech zmiňuje: „Museli jsme se znovu naučit, že jsme lidé. Lidé, kteří mají jména.“

Mnozí se ptali, proč přežili právě oni. Proč ne jejich malá sestřička? Proč ne nejbližší kamarád? Proč ne matka nebo manžel? Mnozí také dlouho ani netušili nebo dokonce nikdy nezjistili, jak a kdy byli jejich nejbližší příbuzní zavražděni. Jsou to rány, které se nikdy nezhojí.

O to víc děkuji všem, kteří o tom dokážou mluvit, sdílet svou bolest a vzpomínky a dosáhnout usmíření. Před každým z těchto lidí se hluboce skláním. Skláním se před oběťmi šoa. Skláním se před jejich rodinami.

Mnohokrát děkuji, že jsem tu dnes mohla být.