Prostě jsem byl nejblíž. Neuvěřitelný život arménského hrdiny

Rychlostní potápění není zrovna sport, který by trhal rekordy sledovanosti. Vlastně nejspíš ani spousta lidí netuší, co je přesně jeho principem. Sponzoři se o takové závodníky nezajímají. Přesto má tento sport svého skromného hrdinu.

Jmenuje se Šavarš Vladimirovič Karapetjan, narodil se v Arménii, a ve své době byl sedminásobným mistrem Sovětského svazu v této disciplíně. Třináctkrát se stal mistrem Evropy, sedmnáctkrát mistrem světa. Je držitelem jedenácti světových rekordů. Arménským i ruským národním hrdinou je však z jiného důvodu. Celkem třikrát projevil nezvyklou míru občanské statečnosti a s nasazením vlastního života a zdraví zachránil životy ostatních.

V roce 1974, kdy mu bylo pouhých dvacet let, se vracel s týmem v autobuse z tréninkového soustředění. Řidič si všimnul, že autobus má problémy s motorem, a proto zastavil ve strmém jerevanském kopci, aby mohl závadu opravit. Jenže nezabrzděný vůz se rozjel a řítil se k okraji rokle. Sedělo v něm přes třicet cestujících. Pohotový Šavarš vstal ze svého místa, loktem rozbil skleněnou přepážku v kabině řidiče a strhl volant na opačnou stranu. Autobus narazil do skály a zastavil se. Na otázku, jak ho napadla taková riskantní věc, pokrčil rameny a skromně poznamenal, že byl prostě nejblíž.

Savars

Uplynuly necelé tři roky. Byla polovina září 1976 a Karapetjan si šel jako obvykle ráno zaběhat svou tréninkovou trasu, na které ho doprovázel mladší bratr Kamo. Obnášelo to dvacetikilometrový běh s dvacetikilovou zátěží na zádech. Pro Šavarše nic zvláštního: tou dobou už totiž získal všechny rekordy a ceny zmíněné v úvodu, včetně světového rekordu ve sprintu, takže ho podobný trénink nevyváděl z míry.

Trasa vedla podél jerevanského jezera. Bratři najednou zaslechli ránu a uviděli, jak se do jezera řítí trolejbus jerevanské městské dopravy. Pozdější vyšetřování ukázalo, že řidič pravděpodobně dostal infarkt, ztratil kontrolu nad řízením a trolejbus s 92 cestujícími se 25 metrů od břehu potopil do studené vody. Klesl do desetimetrové hloubky. Pasažéři neměli šanci se dostat ven. Hluboko ve vodě zakalené zvířeným bahnem byli jako v pasti.

Šavarš stručně křiknul na bratra: „Já je vytáhnu. Ty se o ně postarej!“ Vzápětí se svléknul, skočil do vody a ponořil se k trolejbusu. Viditelnost byla nulová, orientoval se po hmatu. „Uvědomil jsem si, že je to všechno jenom na mně a nikdo jiný mi nepomůže,“ vzpomínal později v rozhovorech s novináři. Nahmatal zadní okno trolejbusu a kopal do něj tak dlouho, dokud ho neprorazil. Pak vytáhnul první bezvládné tělo a doplaval s ním ke hladině.

„Vynořil jsem se, nadechnul se a zase se ponořil pro další. Měl jsem na nadechnutí sotva pár sekund,“ popsal před jedenácti lety průběh záchranné mise deníku Komsomolská pravda. Mladší bratr mezitím s trenérem sehnal nafukovací člun, na který vytahovali cestující, které jim podával Šavarš.

Když jim předával pátého, cítil, že podcenil nádechy. Na místo mezitím připluli záchranáři, ale jejich vybavení bylo v takovém stavu, že se nemohli ani ponořit: akvalungy měli prázdné, nenašli dokonce ani náústky. Šavarš pochopil, že se nemůže zdržovat, proto pokračoval tak, jako dosud – lapl po vzduchu nad hladinou, když se vynořil s dalším tělem, a okamžitě plaval zpátky k potopenému trolejbusu. „Chňapal jsem jim po rukou. Byli v bezvědomí. Jako hadrové panenky…“ O rychlosti, s jakou tahal těla ven, svědčí i to, že mu na jeden ponor stačilo asi půl minuty.

Trolejbus-jezero-jerevan

Takhle se v ledové vodě potápěl dvacet minut a na hladinu dostal asi 30 nebo 40 cestujících. Byl tak zabraný do jejich vytahování, že si vůbec nevšiml vlastních zranění. Při rozkopávání zadního okna trolejbusu si pořezal nohy, s každým ponorem mu přibývaly další šrámy, krvácel – a především prochladnul. Po dvaceti minutách už nemohl, nakrátko dokonce omdlel. Naposledy se ponořil, sáhl v temné vodě po těle, vynořil se a ke své hrůze zjistil, že vytáhnul jenom kus sedačky. „Díval jsem se na ni a uvědomil si, že tenhle omyl má cenu jednoho života, jednoho člověka, kterého jsem mohl ještě dostat nahoru. Dlouho mě to pak pronásledovalo ve snech,“ přiznal později.

Konečně přijel jeřáb. Šavarše odrazovali od dalšího potápění, byl pořezaný na celém těle, dala se do něj zimnice, měl zanesené rány. Vzdal to až potom, co pod vodou provlékl trolejbusem lano od jeřábu, aby záchranáři mohli trolejbus vytáhnout na břeh. Pak se zhroutil do člunu. Vytahování potopeného trolejbusu začalo 44 minut po nehodě.

Z desítek lidí, které Šavarš vytáhnul z vody, jich nakonec přežilo dvacet. Ostatním už nebylo pomoci. Sám sportovec upadl krátce po heroickém výkonu do bezvědomí a byl hospitalizován s oboustranným zápalem plic, otravou krve (do jezera tekly kromě jiného městské splašky) a celkovým vyčerpáním. Jeho stav byl velmi vážný. Probral se po 46 dnech a navzdory sotva zahojeným zraněním oznámil, že hodlá dál závodit.

Ale ukázalo se, že to nebude tak lehké. „Potopil jsem se v bazénu a okamžitě jsem pochopil, že to už nejsou ty samé plíce jako dřív. Dřív jsem si se svými soupeři jenom tak pohrával. Teď to byl boj,“ vzpomínal v Komsomolské pravdě. Přesto si připsal na konto ještě jeden, poslední světový rekord. V roce 1981 s aktivní sportovní kariérou skončil a začal dělat trenéra.

O pár let později, v únoru 1985, se Šavarš Vladimirovič připletl k další katastrofě. V jerevanském sportovním areálu začalo hořet a Šavarš, který šel kolem do práce, vběhl do hořící budovy a zachránil z ní několik lidí. Pak něco vybouchlo a Šavarš se probral až v nemocnici. Měl vážné popáleniny a několik dalších zranění. I tentokrát se ale úplně zotavil.

Sportu dal definitivně sbohem a začal pracovat v továrně. Nakonec se v roce 1993 přestěhoval i s rodinou do Moskvy a otevřel si – obuvnictví. Pojmenoval ho Druhý dech. Zastává různé pozice v několika potápěčských organizacích, ale na vodu se, jak přiznal novinářům, vlastně už nemůže ani podívat.

Těžko se mu divit.

Šavarš Vladimirovič Karapetjan

Šavarš Vladimirovič Karapetjan (rusky: Шаварш Владимирович Карапетян), se narodil 19. 5. 1953. Za záchranu cestujících z jerevanského trolejbusu obdržel státní medaili za hrdinství. V současné době podniká a pod jeho jménem se konají různé memoriály.

3 komentáře u „Prostě jsem byl nejblíž. Neuvěřitelný život arménského hrdiny“

  1. Připojuju se s díky. Už dlouho mě žádný příběh takhle neoslovil.

Komentáře nejsou povoleny.