Souboj čínské propagandy s demonstranty se nevede jen v ulicích

Protivládní protesty demonstrantů v Hongkongu umožnily nahlédnout do fungování čínské propagandy. Pekingští komunisté se intenzivně snaží prosadit do veřejného prostoru vlastní interpretaci událostí. Jejich média, zpravodajské složky a trollové na tom pracují po celém světě, Českou republiku nebo Slovensko nevyjímaje. V Bratislavě si čínská ambasáda zaplatila v časopisech inzeráty, které se tváří jako běžné články. U nás vyvíjí na internetu čilou aktivitu české vysílání státního čínského rozhlasu pro zahraničí.

České i slovenské překlady propagandistických materiálů jsou vlastně trochu legrační. Najdeme v nich nezaměnitelný slovník rozzuřené státní moci, trčí z nich snaha odvést pozornost jinam a některé formulace jsou navíc bezděčně zábavné. Třeba ve zprávě, v níž Čína podpořila ruský zásah proti demonstracím v Moskvě, vytvořila její autorka následující konstrukci: "Ruská vláda podnikla plně zákonná opatření na ochranu sociální stability. Ale některá západní země v tu chvíli vyskočila s kritikou."

Na Slovensku se čtenáři týdeníku Trend mohli dozvědět, že "radikální demonstranti záměrně vyprovokovali násilné incidenty", jak v placeném textu rozebírá velvyslanec Lin Lin. "Protestující absolvovali speciální trénink a jsou financováni ze zahraničí. Hongkongská policie nedávno odhalila sklad, ve kterém zabavila velké množství silných výbušnin a předměty související s demonstracemi," pokračuje diplomat. Vlády jiných zemí podle něj podněcují konflikt "neustálým absurdním komentováním stavu situace".

Slova mají velkou sílu a jestli jsou na něco podobné režimy alergické, je to šíření svobodných informací. Z jejich pohledu je nepředstavitelné, že by je mohl někdo kritizovat, a dokonce mít na něco vlastní, státem neschválený názor, ať už žije kdekoliv na světě. Dehonestace protivníků postupuje podle letitých manuálů. Vykreslit je jako násilníky, kteří se neštítí ničeho a chtějí jen chaos a nepořádek, zatímco strana a vláda je zárukou klidu na práci.

Posedlost odhalováním skladů podvratných materiálů a zbraní je také typická. Když v roce 1968 obsazovaly naší zemi armády Varšavské smlouvy, snažila se invazi obhajovat stanice Vltava šířená z území NDR, jejíž fantastické historky dělaly z okupantů hrdiny. Z dochovaných záznamů víme, že mimo jiné oznámila senzační zprávu o odhalení nacistického hnízda, ve kterém byly zbraně, výbušniny a portréty Adolfa Hitlera. Prý to byl důkaz, že za odporem proti invazi stojí západní rozvratné síly. Jindy zase hlasatelé vyprávěli bludy o statečných tankistech, kteří raději sjeli z vysokého srázu, než aby přejeli skupinu chovanců z internátu, kterou jim nastrčili do cesty revolucionáři.

Základní schéma je stále stejné, zredukovat situaci na černobílé vidění a pak určit hrdiny a záporáky. A zablokovat všechny cesty ke zdrojům, které by viděly situaci jinak než armáda. V Číně sice nefunguje Twitter ani Facebook, ale státní tisková agentura Nová Čína si na Twitteru platila inzeráty s odkazy na své zprávy o demonstracích v angličtině, aby ovlivnila světové publikum. Sociální síť se v reakci na tento pokus rozhodla, že už do budoucna neumožní žádnému státnímu médiu financovat reklamní kampaně. Zablokovala také přes 900 účtů, které koordinovaně šířily čínskou propagandu. Podezřelé byly paradoxně už kvůli tomu, že se přihlašovaly z konkrétních neblokovaných IP adres ve vnitrozemské Číně.

Co na zásah Twitteru říká Čína? "Toto jednání veřejně ignoruje lidskou spravedlnost a morálku a postrádá základní schopnost vyhodnotit situaci," tvrdí stanovisko zveřejněné českou redakcí čínského rozhlasu. Smazání účtů je prý diskriminační a zasahuje do vnitřních záležitostí Číny. Následuje další obvyklá technika, obvinění z toho, že Twitter slouží americkým zájmům a v různých situacích uplatňuje různá měřítka. Svobodná média a weby sice čínská komunistická strana vidí nerada, ale když čelí mezinárodním reputačním problémům, najednou se jí hodí. Nakonec o úspěchu čínské propagandy rozhodne, jestli zacílená média hrají podle zásad, anebo jen podle peněz.

Vyšlo 26. srpna 2019 jako komentář v Hospodářských novinách