Spravedlnost versus blogy. Může mít úředník jiný názor než stát?

Mezi letní vládní krizi a stopování pumy prchající napříč republikou se minulý týden okrajově vklínilo téma, které otevřel Deník N. Jeden z úředníků ministerstva spravedlnosti píše na internetové portály články s ostrými postoji vůči Evropské unii nebo blogy o českých politických stranách, zejména ODS. Texty se kromě jeho osobních stránek objevují i na webech, jako je Protiproud. Sedí také v dozorčí radě spolku, který několik podobných portálů přímo provozuje. Zaměstnavatel v tom problém nevidí, on sám také ne. V práci se věnuje občanskému právu hmotnému, předtím se podílel na vyjednávání evropských směrnic.

Klíčová otázka zní: je problém, když úředník ve svých názorech nedrží oficiální státní linii? A měl by je vůbec zveřejňovat, šířit a spojovat se servery, které jiný vládní resort označuje jako dezinformační?

Odpověď není jednoznačná ani jednoduchá, ale pokusím se vysvětlit, proč to podle mě dělat může a proč by to nemělo mít žádné důsledky. Předesílám, že označovat něčí názory jako problematické je samo o sobě… problematické. Názory mají svůj kontext, nejen obsahový, ale třeba i časový nebo právní.

Pokud jsou názory vyhraněné, ale v souladu se zákonem, těžko za ně někoho popotahovat. Svoboda slova je v Česku dlouhodobě vykládána poměrně široce a v historické paměti máme až příliš neblaze zapsáno, jak to dopadalo, když se stát pokoušel nějaké názory regulovat. Tak vám by se líbilo slušně placené místo? A co nám řeknete o svém postoji k socialistickému zřízení?

Své názory může psát a šířit každý, ústavní právo je omezené v adekvátních situacích a v nezbytně nutné míře, kdyby například zasahovalo do práv někoho jiného. Pomluva není svoboda slova. Jazyk za zuby musí mít i některé profese. Ale politiku Evropské unie může hodnotit každý, i když to mohou být třeba názory divné či zkreslené.

Jenže ještě je tu etický kodex zaměstnanců ministerstva spravedlnosti nebo zákon o státní službě, namítali lidé, se kterými jsem o tématu diskutoval na sociálních sítích. Zákon říká, že státní zaměstnanec je povinen vykonávat službu nestranně, zdržet se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v jeho nestrannost, a dodržovat pravidla etiky. Jeho politické ani jiné smýšlení také nesmí být na úkor nestranného výkonu služby − jinými slovy, mysli si, co chceš, ale na úřadě pracuj podle nás.

Všechno uvedené se ale týká doby, kdy je v práci. Některé odstavce mohou být uplatňovány i na volný čas úředníka, tyto ale mezi ně nepatří.

Pak je v zákoně výslovná výjimka, že státní zaměstnanec může vyvíjet publicistickou činnost, včetně výdělečné. Tím se vracíme zpátky k tomu, že úředník může odvádět rutinní práci podle cílů a potřeb ministerstva, ale co dělá ve volném čase, je jeho věc.

Referent, o němž je celou dobu řeč, u článků na různých serverech neuvádí, pro koho pracuje, tuto souvislost objevíte až při návštěvě jeho osobních stránek. Nedá se tedy spolehlivě říct, že by zneužíval autoritu zaměstnavatele k tomu, aby dodal váhu vlastním názorům. Společenské normy aktivují v podvědomí rovnici, že když je někdo odborník z ministerstva, navíc se jménem ověnčeným tituly, nejspíš rozumí tomu, co píše − i kdyby napsal, že 1 a 1 jsou 3.

Úřední sféru tvoří statisíce lidí, kteří mají široké spektrum názorů, a nepochybně mezi nimi jsou i takoví, s nimiž byste na kávu nešli. Úředníci jsou vzorek společnosti, a jak vidíme, ta není jednotná. Zákon předpokládá, že odvedou profesionální pracovní výkon, protože mají sloužit všem bez rozdílu. A kdyby přece jen jejich názory ovlivnily výstupy, mají mít kolem sebe dost kontrolních mechanismů, které takovou situaci podchytí a neutralizují.

Ani jeden ze serverů, se kterými je úředník propojen, nečtu a nehodlám s tím začínat. Z pohledu zákona nic závadného nedělá, z pohledu kodexu zaměstnavatele podle všeho také ne. Nebudu mu dělat reklamu, ale ani se nebudu děsit, když nemám žádný důkaz, že by jeho názory něco prokazatelně problematicky ovlivnily.

Stát, který by se rozklepal kvůli blogům, by o sobě nepodal dobrou zprávu.

Vyšlo 8. července 2019 jako komentář v Hospodářských novinách