Tragédie u jezera Lhota: krotit se měli svědci i majitel areálu

Léto bohužel přináší i tragédie spojené s dětmi. Každoročně se jich několik nevrátí z prázdnin, protože jejich život skončil při nehodě.

Mediálně jsou podobná dramata vítána: zejména v bulvárních médiích se rozjede seriálová výroba, která z původní černé kroniky vyrobí cosi jako telenovelu. Nevyhnutelně se tedy něco podobného stalo i po utonutí dvou sedmiletých chlapců v jezeře Lhota.

A stejně jako jinde nechybí očití svědci, kteří míchají fakta s vlastním názorem, do toho zuří diskuse na sociálních sítích a internetová veřejnost se navzájem utvrzuje, že ona si své děti rozhodně hlídá, takže jim by se nic takového stát nemohlo.

S očitými svědky je ovšem problém. Jejich vyprávění je vždy jen střípkem celkového obrazu, ne konečným autoritativním výkladem toho, co se stalo. Lidské vnímání a paměť podléhají emocím a motivacím. Pokud postavíte běžného člověka před kameru, bude mít kvůli adrenalinu z nezvyklé situace, jíž byl svědkem, sklony trochu dramatizovat.

Lidskou přirozeností je také trochu vyzdvihovat svou roli, zatímco všichni ostatní jako by nic nedělali. Skutečnost, že budete v televizi a budete mít na sobě trochu toho hrdinského pelu, dělá svoje. Děláme se lepšími a ani si to nemusíme bezprostředně uvědomovat. Divák, který to všechno sleduje, pak zápasí s tím, jestli věřit obyčejnému člověku, jako je on sám (proč by lhal?!), nebo oficiálním složkám a záchranářům (co nám tají?!).

Právě motivace a vztah mediálního svědka k události mohou dost ovlivnit, co novinářům řekne.

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Když v polovině července zemřel pod koly výletního vláčku v areá­lu Šikland pětiletý chlapec, přihlásila se médiím svědkyně, podle které za všechno může průvodkyně. Na Facebooku popisovala, jak se tragédie seběhla, a vina podle ní ležela na provozovateli areálu.

Už dva dny poté ale přiznala, že v Šiklandu vůbec nebyla a všechno si vymyslela. „Četla jsem diskusi pod článkem a přišlo mi to hrozně zlé. Chtěla jsem zabránit tomu, aby byla očerňovaná maminka toho kluka. Sama mám malé dítě, chtěla jsem ji chránit, když ona sama nemůže, bylo mi jí líto,“ vysvětlila svou motivaci.

Není proto divu, že se rozcházejí také svědectví o tragédii na Lhotě, jejím časovém průběhu, chování personálu i ostatních rekreantů.

V podání jedněch poletovalo kolem jezera několik supermanů, kteří čelili ignorantským rasistům a museli policii radit, co má dělat.

V podání druhých situaci komplikovaly hysterické matky, které neuměly česky.

A v podání třetích se mísilo všechno dohromady, policie se div neprala o mikrofon s personálem a dobrovolníky, kdo dřív požádá lidi, aby vylezli z vody nebo se zapojili do pátrání.

Těm dvěma klukům už žádná svědecká výpověď životy nevrátí. Je to ale malá studie toho, jak někteří lidé vnímají osobní odpovědnost při podnikání.

Lhota je sice přírodní jezero vzniklé z bývalé pískovny, rekreační oblast má však své soukromé vlastníky (jezero jako takové i přilehlé pozemky). Jejich jména najdeme i v seznamu společníků firmy, která areál provozuje a vybírá do něj vstupné.

Návštěvníky vítá cedule, že koupání je na vlastní nebezpečí. A na to se odvolává v aktuálním případě i ředitel areálu, který si v médiích neodpustil několik bezelstně udivených prohlášení na adresu rodiny zasažené tragédií. „Je nám divné, že tu byla vietnamská komunita. Bylo jich tu víc a dvě matky si nedokázaly uhlídat děti,“ řekl pro Radiožurnál a pak znovu zdůraznil: „Je nám divné, že deset Vietnamců nedokáže uhlídat dvě děti ve vodě.“

My nic, my muzikanti, to oni si za to můžou − a vůbec, co mají co Vietnamci dělat u středočeského jezera? Provozovatel je tu přece od toho, aby vybíral vstupné, parkovné a nabídl ležení na šiškách a písku, co byste ještě chtěli víc? Dejte pokoj.

Připomeňme proto jedno pravidlo, které by mělo být samozřejmé. Pokud se ve vašem areálu přihodí zákazníkům nějaká nehoda, nedejbože tragická, to poslední, co byste měli dělat, je metat na ně bláto v rámci své obranné strategie. Máte se držet věcných informací a vyjádřit lítost.

A více než kdy jindy platí, že nesmíte propásnout příležitost mlčet. O svědcích to platí také.