Trump dává novinářům zabrat. Nejenom tím, že je nemá rád

Sociální síť Twitter byla relativně dlouho stranou zájmu českých politiků. Ještě před osmi lety ani jejich technologicky nadšení marketingoví poradci nevěděli co s ní. ODS se kdysi progresivně pokusila nasadit do volební kampaně hashtagy, ale voliči je odzívali. Kandidáti SPD měli povinně své účty, ale jakmile odezněla předvolební kampaň, zavládlo na Twitteru pusto a prázdno. Měnit se to začalo s aktivitou týmu Andreje Babiše, který si rychle vybudoval náskok před ostatními.

Ve světě se Twitter mezitím stal nástrojem pro řízení vysoké politiky. Ovlivňoval mezinárodní vztahy. Například o švédském exministrovi zahraničí Carlu Bildtovi se říkalo, že když chtěli zaměstnanci jeho úřadu znát politické stanovisko k zahraničnímu dění, museli se podívat na jeho twitterový účet. Pro Baracka Obamu byla tato síť nezbytnou součástí volební kampaně už při první kandidatuře a při té druhé její význam ještě vzrostl. Nepřehlédnutelný byl její význam pro Donalda Trumpa. Sám v rozhovorech říkal, že nebýt Twitteru, neseděl by v Bílém domě. Svého soukromého účtu se nevzdal ani po zvolení, a zásobuje přes něj svět záplavou ranních myšlenek, které se v jeho hlavě urodí během sledování zpravodajského kanálu Fox News.

Problém je v tom, že když jste prezident, stane se politikum ze všeho, co uděláte, řeknete nebo napíšete. Trumpův Twitter je nejsledovanějším politickým účtem na světě, a on to dobře ví. Nedokáže zkrotit svůj pud okomentovat cokoliv. Proto vzniklo několik služeb, které jeho příspěvky automaticky archivují a analyzují. Web Trump Twitter Archive například třídí prezidentovy tweety, přehledně vypisuje, jaké urážky používá nejčastěji, dále výpady vůči novinářům a médiím anebo všechny kouzelné sebechvály ("Moje IQ je jedno z těch nejvyšších a všichni to víte!").

Investigativní projekt ProPublica se zase zaměřuje jen na smazané příspěvky (včetně těch, které se týkaly vyšetřování FBI). Washington Post měl jednu dobu pravidelnou rubriku "V čem se Donald Trump pletl tento týden". Ale objem veřejných vyjádření, která Trump chrlí na Twitteru, v médiích nebo na setkáních s občany, je tak velký, že dává zabrat i zkušeným ověřovačům. Už zmíněný Washington Post v nedávné analýze spočítal, že prezident za 558 dnů v úřadě pronesl 4229 nepravdivých nebo zavádějících výroků. A to je nějaké tempo!

Ale je skutečně nezbytně nutné ho neustále za něco peskovat? Pokud něco sledujete denně, pozornost přirozeně uvadá. To, že Trump zase pronesl nějakou blbost, už není zpráva, ale spíš meteorologická informace. Z Trumpových tweetů ale vznikají breaking news a komentují je zástupy mluvících hlav. On umanutě píše, co mu slina na jazyk přinese. A novináři mu pomáhají tyto plky dál šířit a ještě je rozviřují. Je to přece prezident a národ má právo vědět, co si myslí.

V Česku novináři a politologové stejně podléhají tweetům Jiřího Ovčáčka z jeho soukromého účtu (což je opakované oficiální stanovisko Hradu). Žádný jiný úředník ani tiskový mluvčí z veřejné sféry se zájmu o jeho Twitter nemůže rovnat. Mediální hlad po kontroverzi chápe dokonale. Pokud by média necitovala jeho osobní postoje, ale jen oficiální sdělení, křivka výskytu jeho jména by podstatně klesla. Provokace je klíčovým nástrojem, jak dostat Miloše Zemana (a Jiřího Ovčáčka) do novin.

Únavě z neustálého výskytu twitterových citací se dá předejít jen tím, co dělá ProPublica. Tedy zaměřit se na to, zda a proč někdo něco smazal a co ve smazaném příspěvku bylo. Jsme zase zpátky u pravidla, že žurnalistika spočívá ve zkoumání informací, které si někdo přál utajit, a v rozlišování podstatného od nepodstatného. Všechno ostatní je jenom PR, zahlušení veřejného prostoru něčím jménem. Někde tam vzniká pak dojem prezidentových fanoušků, že na něj média jen útočí, načež se ještě více stmelí na jeho podporu. Trump pak může snadno otáčet nálady veřejnosti proti tradičním médiím. Každý jeho tweet je takovým mávnutím motýlích křídel, které nakonec vyvolá velké věci.