V mediálních radách sedí laikové. Tak se nedivme, jak rozhodují

Ve sněmovně se tento týden představí více než stovka lidí. Většina z nich by chtěla dohlížet na fungování České televize, malá část chce kontrolovat Český rozhlas. A naprostá většina nebude moc vědět, která bije.

Letošní volba členů mediálních rad se přitom odehrává v atmosféře, kdy je zejména televize pod palbou části politické scény kvůli údajně neobjektivnímu zpravodajství nebo utrácení rozpočtových rezerv. Bude tedy poptávka po tom, aby v Radě České televize usedli zejména kritici současného vedení, a nebude se přitom úplně hledět na to, jak férová ta kritika je.

Ostře sledovanou volbu provázejí tlaky a protitlaky ze všech stran. Zatímco tedy slyšíme kritiku, jak politici ovlivňují volbu, z jiné strany slyšíme důrazná doporučení, co by politici rozhodně neměli dělat.

Zástupci Milionu chvilek se scházejí s místopředsedy sociální demokracie. Senátoři pochybují o chování sněmovny a zpochybňují, jestli mají některé organizace vůbec nárok navrhovat své kandidáty do rad. A lidovci rovnou vytrubují do světa, pro koho nebudou hlasovat. Slibem nezarmoutíš, reálně ale stejně rozhodují dohody politických klubů ve sněmovně.

Pokud zákon v podstatě říká, že jsou rady sestavené z laických zástupců veřejnosti, nemůžeme se divit, jak vypadají a jak rozhodují. Patnáct lidí v televizi a devět lidí v rozhlase dohlíží na to, jak generální ředitelé zacházejí s miliardovými rozpočty.

V porevoluční atmosféře se zdálo jako dobrý nápad, že by na média sloužící veřejnosti měla dohlížet veřejnost bez překážek. Radní musí být svéprávný, trestně bezúhonný a bydlet v Česku. Nic moc jiného se po něm nechce. Před pár lety do finále postoupil i kandidát, který poslancům bezelstně sdělil, že si jde do rady jen přivydělat.

Systém mediálních rad mají i v jiných zemích. Ve skutečnosti moc nezáleží na tom, jak jsou volené. Nezávislost je u médií veřejné služby garantována spíš systémem pojistek, brzd a protivah na různých úrovních, aby bylo fungování media co nejvíc odstíněno od politické moci, ale zároveň podléhalo kontrole.

Samozřejmostí je kvalifikovanost těch, kteří mají na média dohlížet − najdeme mezi nimi ekonomy, právníky, psychology, oceňované novináře apod. V Rakousku se třeba předpokládá přehled o mediálním trhu nebo zkušenost z řízení velkých organizací.

Letos a příští rok se obmění naprostá většina členů televizní rady. Jejich mandáty potom potrvají do roku 2026, respektive 2027. Mají před sebou dlouhé období, ve kterém budou nejenom dohlížet na čím dál složitější ekonomickou situaci České televize kvůli reálně klesajícím výnosům z televizních poplatků, ale volit i nového generálního ředitele.

Mandát Petra Dvořáka vyprší 30. září 2023 a svému nástupci bude předávat televizi, které nikdo nechce zvýšit poplatky a zároveň má jen omezené možnosti obchodní činnosti. Navíc není jasné, jaké bude složení sněmovny a vlády po volbách na podzim 2021, což se také může podepsat na vztahu politické moci k veřejnoprávním médiím.

Před novými radními tedy bude stát úkol, jak udržet co nejširší veřejnou službu instituce s mnoha povinnostmi, na které ale nedostane dost peněz.

Není moc logických cest, jak ze situace ven. V podstatě nezbývá než se rozhodnout, na čem se bude šetřit. Bude televize natáčet méně vlastní tvorby, o to více nakupovat v zahraničí a reprízovat archiv až donekonečna? Nebo zavře některý ze šesti kanálů? Důležité je, aby se při tomto manévrování nestalo, že výměnou za přísun peněz sleví ze svých standardů.

Úkolem radních není nechat generálního ředitele, ať šetří, ale dohlédnout na udržitelné hospodaření. Mezi prostým škrtáním a vybalancovaným rozpočtem je rozdíl.

Dostáváme se tedy do situace, kdy dostat místo radního není žádná jednoduchá trafika nebo dobrý přivýdělek k důchodu. To teplé místo bude ještě chvíli hřát, ale pak se natvrdo ukáže, komu jde opravdu o věc a kdo si pozici jenom dohodl v politickém zákulisí, aniž by na ni stačil.

Hodně štěstí všem kandidátům!

Vyšlo 3. února 2020 jako komentář v Hospodářských novinách.