Veřejná služba v evropském kontextu

Sdružení pro rozhlasovou tvorbu uspořádalo 27. dubna 2009 na Katedře žurnalistiky FSV UK seminář, jehož tématem byla budoucnost médií veřejné služby. Specificky se seminář věnoval postavení Českého rozhlasu. Následující text je přepisem mé přednášky.


Současný zákon o Českém rozhlase definuje, že poplatek, který koncesionáři odvádějí, je poplatkem za veřejnou službu Českého rozhlasu a jediné, co se měnilo oproti předchozí právní úpravě — a co se také změnilo od té doby, kdy Vladimír Železný v Krumlově před sedmi lety svoji definici říkal — tak je podstata toho poplatku, která není vázána pouze na přijímač, ale také na to, zda máte elektřinu doma.

[Můj předřečník] Honza Punčochář říkal, že Evropská komise se v současné době zabývá otázkou veřejné podpory vysílatelů, kteří se v různých zemích označují různě — někde jsou to národní média, někde jsou to média veřejné služby, v Německu jsou to média veřejnoprávní a zase v jiných státech jsou to média státní nebo nadační. Nicméně je důležité říct, že žádná země v Evropě dosud nerozhodla, že by se s digitální dobou měla veřejnoprávní média zrušit. To ani náhodou, spíše se diskutuje o jejich postavení v celkové mediální společnosti. Pokud jsou nějaké diskuse na téma, jak celý tento systém veřejné služby financovat, tak se spíše odvíjejí od obav, aby nedocházelo na trhu k deformaci, tedy aby média veřejné služby nebyla tím systémem, at’ už poplatkovým nebo dotačním, zvýhodněna v soutěži s komerčními subjekty. Vždy je samozřejmě nutné zohledňovat národní specifika — politická, ekonomická, společenská…

Například v Německu se v poslední době velmi diskutuje o pravidlech státní podpory pro ARD a ZDF. Připomeňme si, že ARD je v podstatě integrující organizace jednotlivých spolkových médií veřejné služby a ZDF je celostátní okruh. Diskuse se vedla o tom, že ARD a ZDF mají na internetu aktivity typu seznamka, bazar apod., což je přece výslovně komerční činnost. Oni z toho mají výnosy, které jim obohacují už tak dost velké rozpočty, které stojí tedy převážně na poplatcích. Když se to sečetlo, tak se zjistilo, že ARD a ZDF mají dohromady větší roční rozpočet než všechny soukromé televize na německém trhu dohromady. A vedlo to k diskusím, zda náhodou ARD a ZDF nejsou příliš silná média a zda tedy nedeformují trh natolik, že např. RTL není schopna dostatečně konkurovat jejich síle.

Ještě upřesním, že v Německu je veřejná služba definována a zakotvena spolkovou úmluvou na ministerské úrovni, která se obnovuje každé čtyři roky a netýká se jenom veřejnoprávního vysílání. Týká se rozhlasového, televizního a internetového trhu obecně. Zkrátka je to taková mediální smlouva, jejíž součástí je také několik ustanovení o zajišťování veřejné služby.

A právě u této smlouvy se ministři dohodli na změně, přičemž zatím tato změna nebyla schválena parlamentem, je to ve stádiu návrhu. Změna by spočívala v tom, že by ARD a ZDF musely své pořady a nové projekty podrobovat tzv. třífázovému testu veřejnoprávnosti, kde by se v koncovém důsledku zhodnotil přínos pořadu či projektu pro společnost. Hodnotilo by se, zda je nějakým způsobem inovativní, zda posouvá mediální průmysl někam dál apod. Dalším omezením by bylo, že ARD a ZDF by na internetu nesměly dělat projekty, které jsou vyloženě komerční (právě seznamky, bazary apod.), a třetím důsledkem je, že by ARD a ZDF musely omezit své archivy na internetu. V případě vlastní produkce by to bylo 30 dnů zpětně a v případě sportovních a podobných dalších nakoupených práv by to bylo maximálně týden zpátky.

Tolik jenom pro ilustraci, že v každé zemi se tato diskuse vede trochu jinak a má jiná východiska.

Na celoevropské úrovni je podstatné říct, že žádná země, která je členem Evropské unie, si nemůže jen tak usmyslet, že by zrušila veřejnoprávní média. Existují závazky a smlouvy, které Česká republika musí dodržovat, a proto nemůže říct, že by zrušila nebo zprivatizovala Český rozhlas a Českou televizi, jakkoliv se tyto diskuse občas objevují – vždycky je to spíš politický populismus. Reálně to zatím možné není a musela by se kvůli tomu měnit např. Amsterodamská přístupová smlouva.

Ve všech zemích, které mají veřejnoprávní média, jsou jejich definice vždy obdobné. My máme v zákoně o Českém rozhlase a v zákoně o České televizi vyjmenováno, co je podstatou veřejné služby, jak mají své úkoly plnit. A obdobné definice najdeme i v dokumentech v jiných zemích, ať už jsou to zákony, nebo zmíněné kontrakty, které objednávají veřejnou službu na několik let dopředu. Když si přečtete např. italskou smlouvu mezi RAI a státem, tak zjistíte, že vlastně čtete náš zákon, jen má formu termínované smlouvy.

Dále je důležité podotknout, že zatím v žádné zemi není soutěž na veřejnou službu zcela otevřená celému trhu, většinou to bývá tak, že současní vysílatelé obhajuji svou pozici, říkají, proč by to měli dělat dál. Není to tak, že by se otevíral prostor pro soukromé subjekty, kdy by třeba do 31. prosince 2009 dělal veřejnou službu Český rozhlas a od 1. ledna 2010 už to dělala Frekvence 1. Pokud jsou nějaké objednávky ze strany státu vůči komerčním médiím, tak jsou to vyloženě účelové dotace, které mají uměle omezit sílu veřejnoprávního média.

Je totiž nutné si uvědomit, že zatímco my vnímáme veřejnou službu českým pohledem, kde ČT a ČRo mají nějakou pozici ve sledovanosti, ale ne dominantní, tak v západní Evropě média veřejné služby bývají nejsledovanějšími programy na trhu. Samozřejmě, dosahují toho např. tím, že kupují komerční formáty – dánská televize vysílala X-Factor, jiné televize vysílaly Milionáře nebo Superstar.

Argumenty, proč to vysílají, jsou vcelku pochopitelné. Vladimir Železný zavedl demagogickou poučku, že média veřejné služby mají vykrývat niky na trhu, protože komerčním televizím by se to nehodilo. Na Západě je ovšem ta diskuse obrácená: 100 % koncesionářů si platí veřejnou službu, a proto nelze za jejich peníze hradit pořady, na které se budou dívat 2 % koncesionářů. Pak totiž vzniká legitimní otázka, zda má těch 98 % koncesionářů přispívat na pořady pro dvě procenta. Proto se veřejná služba v západní Evropě definuje jako univerzální, nikoliv vymezená tím, že má vysílat jen některé pořady. Pojetí je vždy široké, jen na rozdíl od komerčních televizi mají veřejnoprávní média ještě nějaké úkoly navíc. Médium veřejné služby v západní Evropě je tedy obvykle univerzální médium, které má ještě nějaké specifické úkoly.

Často vzývanou modlou veřejnoprávnosti tady v České republice je BBC. Jenže BBC má natolik specifickou pozici ve společnosti, že jakkoliv se na ni odvolávat v českém prostředí je prakticky nesmysl, protože BBC je i v britském právu zakotvená v podstatě jako naprosto jedinečný subjekt. Navíc má komerční dceřiné společnosti, takže své rozpočty kromě poplatků může obohacovat ještě o výnosy z obchodní činnosti a z reklamy na dceřiných kanálech. Na těch hlavních národních nesmí reklama být. Z výše uvedených důvodů tedy vzniká velmi silný subjekt, který, připusťme, ohrožuje pozici soukromých médií na trhu. BBC třeba předložila projekt hyperlokálního internetového zpravodajského serveru. Sedli byste k počítači a rozklikli si zprávy pouze z vašeho města nebo vašeho nejbližšího okolí. Proti BBC vystoupili regionální vydavatelé tisku, protože se obávali, že síla BBC by je jednoduše smetla z trhu. Proč byste si ve chvíli, kdy máte zdarma informace od BBC, měli kupovat lokální noviny? Ty ale často žijí z velmi malých rozpočtů a velmi malých výnosů z reklamy. I proto byl projekt BBC zamítnut a BBC nesmí dělat hyperlokální zpravodajský server.

Skončím Evropskou komisí: v současné době od ní dostaly členské státy EU dotazník ke státní podpoře veřejné služby. Výsledkem má být, zda pevněji nestanovit mantinely v rámci hospodářské soutěže. Je to tedy vymezení ekonomické — není to vymezení obsahové, ani politické.

V zásadě je možné říct, že veřejná služba v západních médiích obhajuje svou pozici i v digitální době velmi dobře a nikdo neplánuje, že by ji měl nějakým způsobem rušit nebo ohrožovat.

Pozvánka na seminář Rozhlas veřejné služby: Stojí na rozcestí?
Pozvánka na seminář Rozhlas veřejné služby: Stojí na rozcestí?