Proč má na britském ministerstvu sochu tajný agent
Na konci ledna odhalil britský ministr zahraničí přímo v sídle úřadu novou sochu. Busta patří někdejšímu špionovi MI6, který sice neprováděl akční kousky jako agent James Bond, ale zachránil na deset tisíc životů.
Jméno tohoto příslušníka zahraniční rozvědky bylo Frank Foley. Jako agent působil ve 30. letech minulého století v Berlíně. Papírově měl na starosti pasovou agendu a vyřizování víz. Ve skutečnosti řídil berlínskou pobočku MI6 a získával podrobnosti o německém vojenském výzkumu.
Od roku 1933, kdy se Adolf Hitler stal německým kancléřem, bylo britské velvyslanectví zasypané žádostmi německých Židů o vycestování do Anglie. Postoj londýnské vlády i parlamentu byl ale zdrženlivý. Království trápila ekonomická krize a vysoká nezaměstnanost.
Foley ve svých reportech z Berlína naléhal čím dál víc a upozorňoval, že situace se zhoršuje. V roce 1935 on i jeho kolegové hlásili do Londýna antisemitské útoky a varovali, že se židovské obyvatelstvo ocitá v zoufalé pozici kvůli dlouhému vyřizování žádostí o emigraci do Velké Británie.
Na vládu ale tlačili také Foleyho nadřízení z rozvědky. Ti naopak podporovali omezení počtu přijímaných uprchlíků, protože se obávali, že mezi nimi mohou být ukrytí špioni. Ještě v březnu 1938 ministr vnitra Samuel Hoare na schůzi vlády tvrdil, že za velkým počtem žádostí je ve skutečnosti rafinovaný plán Němců, kteří chtějí Británii zaplavit Židy. Vnitro se obávalo, že příjezd „nežádoucích cizinců“ vyvolá nepokoje.
Vláda ale nakonec rozhodla, že by žádosti o víza měly být posuzovány „co možná nejlidštěji“. Útoků na Židy v nacistickém Německu totiž stále přibývalo.
Zlomovým okamžikem byl antisemitský pogrom známý jako Křišťálová noc, který se odehrál z 9. na 10. listopadu 1938. Demolování synagog, obchodů i domovů, vraždy a transporty do koncentračních táborů vedly k prudkému zvýšení exodu židovského obyvatelstva z nacistického Německa.
Statistika z archivů britského ministerstva zahraničí uvádí, že v době od května 1938 do března 1939 udělila Británie přes 45 tisíc povolení ke vstupu uprchlíkům z nacistického Německa. Po Křišťálové noci vláda navíc schválila zavedení Kindertransportů, díky nimž se do bezpečí dostaly tisíce dětí.
Nejméně 10 tisíc židovských dětí, žen a mužů vděčilo za své životy právě Foleymu. Byrokratické procedury při udělování víz ohýbal a obcházel tak, aby jich mohl vystavit co nejvíce. Židy ukrýval i ve svém berlínském domě. A několikrát zajel s potřebnými dokumenty přímo do koncentračních táborů.
Tento malý brýlatý muž se objevil třeba v Sachsenhausenu a zachránil díky tomu několik vězňů, o nichž nacistickým velitelům tvrdil, že už mají víza od britské vlády, ale nestihl jim je doručit, protože je zatkli.
To všechno dělal přesto, že nebyl krytý žádnou diplomatickou imunitou. Byl sice britský občan a agent, ale navenek musel fungovat jako obyčejný úředník, kterého Němci mohli kdykoliv zatknout. S manželkou Kay podstupovali obrovské riziko.
Víza vystavoval buď za účelem cesty do Británie, nebo k vycestování do tehdy britské Palestiny. V té však vypuklo arabské povstání a později pro ni platily fatální kvóty na počet židovských přistěhovalců.
Vízum pro jednu osobu stálo 1000 liber, což byla obří suma, navíc pro rodiny se zabaveným majetkem. Foleyovi však stačilo 10 liber a slib, že zbývajících 990 liber „se objeví“ po vylodění uprchlíka v Haifě. Někteří ale neměli ani těch deset liber. Foley jim tedy poradil, ať přijdou s dopisem, ve kterém jim někdo slíbí, že za ně 1000 liber uhradí.
Ochota britského úředníka se rozkřikla a před konzulátem v Berlíně se tvořily dlouhé fronty, ve kterých stálo i 300 lidí. Někteří přicestovali z Rakouska nebo Maďarska. „Slyšeli jsme o muži, který je vůči Židům laskavý. Moje matka k němu šla vyprosit vízum. Přešel místnost tam a zpátky, požádal ji o můj pas a dal do něj razítko. Ani se na nic neptal,“ vyprávěla jedna z přeživších pro památník Jad vašem.
Vzhledem ke stoupajícímu napětí v Německu byla kancelář v Tiergartenstrasse na konci srpna 1939 uzavřena. Foley po sobě nechal štos předpřipravených dokumentů, díky nimž se stovky dalších dětí dostaly do bezpečí i v prvních týdnech války.
O tom, co Foley dokázal, nikdo nevěděl. Jako agent o svém působení v Berlíně nesměl vyprávět. Zemřel v roce 1958 a jeho příběh by zůstal zapomenut, kdyby jeho jméno nepadlo během procesu s Adolfem Eichmannem. V dubnu 1961 pak vdova Kay Foleyová popsala jeho příběh v článku pro Daily Mail. Světového uznání se Frank Foley dočkal až v roce 1999, kdy o něm Michael Smith napsal knihu „Špion, který zachránil 10 tisíc Židů“.
V anglickém Stourbridge, kde Foley strávil důchod a zemřel, má agent od loňského podzimu svou sochu. Slavnostně ji odhalil princ William.
https://twitter.com/DaynaF_Star/status/1042059910652018690
A od konce letošního ledna ho připomíná druhá, přímo na ministerstvu zahraničí. „Bude tak trvalou připomínkou jeho práce, a to přímo v srdci úřadu, který se po celou jeho kariéru tvářil jako jeho zaměstnavatel,“ připomíná ve svém blogu stálý sekretář britského ministerstva Simon McDonald.
